Matka bez práce

Je těžké se po 3 letech doma vracet do práce. Je to o to těžší, že se budu vracet do zcela nové práce (snad), protože z té staré mě propustili. Do toho každé ráno brečí dítko, proč musí chodit do školky a proč mamka musí chodit do práce, když tam chodí tatínek. A maminka mu trpělivě odpovídá a vysvětluje, že musíme platit za elektřinu, jídlo atd a že mamka musí pracovat a že bude chodit do práce. V to doufá, jistá si tím vůbec není.

V současné době je děsně těžké najít práci. Je to těžké už pár měsíců. Nové pracovní nabídky se objevují sporadicky - pokud tedy nechci prodávat produkty po telefonu nebo salámy v supermarketu. A já bych ráda trochu navázala na to, co jsem dělala. Nemusím hned zase dělat vedoucí a mít služební auto, mně nevadí se vypracovat od 0, tak, jak už jsem to udělala. Jen bych zase chtěla trochu akční práci, kde využiji angličtinu a své zkušenosti a bude tam i ten stres. Mám poměrně jasnou představu, co bych chtěla dělat, ale tím Vás nebudu zdržovat, protože to nikoho nezajímá, ani ty slečny a paní, co pracují na personálních odděleních. Vlastně to bych jim křivdila, těm se vždy líbím a pak to předají panu manažerovi, který si znovu pročte životopis, motivační dopis a jejich poznámky a rozhodne, jestli můžu jít do užšího výběru. A buď nemůžu nebo následuje kolotoč několika dalších pohovorů a následně vyberou někoho jiného. Důvod? Všechno bylo perfektní, ale pocitově vybrali jiného uchazeče.

Začínám si myslet, že jim vadí akorát to, že jsem matka a mám dítě. Neříkám, že jsem perfektní, ale pokud chci konkrétní zpětnou vazbu na čem zapracovat, abych se posunula dál, neumí mi ji dát. Prostě jen pocitově.

Tak to jsem jako člověk takové hovado? Že pocitově se nehodím do žádného kolektivu?

V kolotoči, hledání, neustálých dotazů od všech "Co práce?" si připadám už jen jako pečovatelka, kuchařka, pekařka, pradlenka, žehlička, nákupčí, zahradník.

Celý den myslím na práci, že žádnou nemám, že další měsíc už mi nepřijdou žádné peníze, v noci nemůžu usnout, protože myslím na to samé a když už usnu, zdá se mi o práci, že žádnou nemám nebo že mě z ní vyhazují.

Občas stojím zamyšlená, co se stalo s mým životem, jen postávám a jsem úplně mimo.

Dnes jsem tak zatuhla v obchodě a skoro si nevšimla, že se paní prodavačka něčeho dožaduje - mojí občanky.

Já: "Prosím?"

Prodavačka: "Můžete mi prosím ukázat občanku, že je Vám 18 let?"

Kupovala jsem moc piv dědovi a taky kořalku.

Já: "To je milé, víte, mně je letos 35."

Prodavačka: "To není možné."

Kontroluje občanku.

Prodavačka: "To není možné. Jak to děláte?"

Já (mrknu na pás): "Tím chlastem to není."

No i v temném dni může být světlá chvilka.

Pak jsem přišla domů, vybalila nákup a poslala životopis na pozici prodavačky - práce za obslužným pultem. Vypadá to, že tam bude milý kolektiv.

Máma Klávesnička