Oprášila jsem řidičák

Za volant jsem o víkendu usedla po 6 letech a jak to vše vlastně vzniklo?

Řidičák jsem si udělala už na střední, hlavně protože to v rámci školy bylo za půlku, takže mi to přišlo logické - navíc jsem si cvičné jízdy mohla dávat i místo vyučování a tak s občas ulít.

Učitel v autoškole mě hrozně chválil, že mám pro to cit a že mi moc nevěří, že jsem nikdy předtím za volantem neseděla. 

Moje závěrečné zkoušky byli fakt k popukání - den předem jsme si projeli všechny trasy, které se jezdí a já byla v klidu. Se mnou ten den dělal ještě jeden spolužák, který řídil několikrát i před autoškolou a závěrečky dělal přede mnou, k mému překvapení je nezvládl a mně tím přidal na stresu.

Když přišla řada na mě, měla jsem štěstí - jeli jsme tu nejjednodušší trasu a ke konci jsem si říkala, všechno je v pořádku, tohle mám v kapse a víte co se stalo? Přímo přede mnou se převrátil menší náklaďák a náklad s pytli briket se rozsypal na vozovku. Já stála, tedy spíš seděla, jako opatřená a nevěděla co mám dělat. Nakonec se za mnou ozvalo, vemte to přes ten chodník, tohle vypadá na delší dobu. No ono se to řekne, ale hůř provede hlavně, když tam máte mezeru jen o krok větší než auto. Ale nakonec jsem to zvládla.

Mé nadšení že budu moct konečně řídit se změnilo ve chvíli, kdy jsem sedla do auta našich a zjistila že je to úplně jiné, daleko citlivější a pro mě totálně nepohodlné, pár krát jsem to tedy zkusila a pak to vzdala, možná kdybych měla auto vlastní, ale s našima jsem mohla jezdit jen tak jednou za dva měsíce (tím že jsme měla plno jiných aktivit).

 

Za nedlouho na to jsem otěhotnět a to už jsem měla strach, pak znovu těhotná a když jsem porodila i podruhé obava se ještě zvětšila, hlavně s malými dětmi za zády to byl risk, nikdy nevíte co vám ti lumpové vyvedou.

Jenže manžela to štvalo, hlavně kvůli tomu že když jsme někam jeli na návštěvu mohl jen jedno pivo, aby pak domů mohl řídit. A když jsem kupovali nové větší auto, prohlásila jsem že když to bude automat tak to řízení teda zkusím, ale s manuálem si netroufnu. A tak manžel sháněl automat a podařilo se mi to, jenže v té době jsem už byla zase těhotná, po porodu byl na mě syn přilepený 24 hodin denně a do auta se miminem, které každou chvíli řve, nechci to nechci děkuji. 

Teď o víkendu do mě začali tchánovci rýpat, kdy začnu řídit a já na to že nebyla příležitost. A tak se hned nabídli že zítra ráno kluky pohlídají, čekajíc na nějakou mou další výmluvu, ale ta nepřišla. Druhý den jsem uspala mimčo a hned řekla že můžeme vyrazit....byli v šoku hlavně můj manžel. 

A tak jsme jeli na místní málo frekventovanou cestu a já po 6 letech sedla za volant, po hodině jsme se vrátili a při zpáteční cestě jsem navrhla že odřídím nenáročný úsek i s kluky za zády domů. Ten den jsem měla pocit že se do mě můj muž ještě více zamiloval. Ale přikládám to spíše k faktu že si bude moct velmi brzy dávat pivo a štamprlu i o víkendu dle libosti, protože já budu řídit. A co vám budu povídat hlavně to pivo je pro něj prostě láska na celý život.

Máma Kačka

Matka bez práce

Je těžké se po 3 letech doma vracet do práce. Je to o to těžší, že se budu vracet do zcela nové práce (snad), protože z té staré mě propustili. Do toho každé ráno brečí dítko, proč musí chodit do školky a proč mamka musí chodit do práce, když tam chodí tatínek. A maminka mu trpělivě odpovídá a vysvětluje, že musíme platit za elektřinu, jídlo atd a že mamka musí pracovat a že bude chodit do práce. V to doufá, jistá si tím vůbec není.

V současné době je děsně těžké najít práci. Je to těžké už pár měsíců. Nové pracovní nabídky se objevují sporadicky - pokud tedy nechci prodávat produkty po telefonu nebo salámy v supermarketu. A já bych ráda trochu navázala na to, co jsem dělala. Nemusím hned zase dělat vedoucí a mít služební auto, mně nevadí se vypracovat od 0, tak, jak už jsem to udělala. Jen bych zase chtěla trochu akční práci, kde využiji angličtinu a své zkušenosti a bude tam i ten stres. Mám poměrně jasnou představu, co bych chtěla dělat, ale tím Vás nebudu zdržovat, protože to nikoho nezajímá, ani ty slečny a paní, co pracují na personálních odděleních. Vlastně to bych jim křivdila, těm se vždy líbím a pak to předají panu manažerovi, který si znovu pročte životopis, motivační dopis a jejich poznámky a rozhodne, jestli můžu jít do užšího výběru. A buď nemůžu nebo následuje kolotoč několika dalších pohovorů a následně vyberou někoho jiného. Důvod? Všechno bylo perfektní, ale pocitově vybrali jiného uchazeče.

Začínám si myslet, že jim vadí akorát to, že jsem matka a mám dítě. Neříkám, že jsem perfektní, ale pokud chci konkrétní zpětnou vazbu na čem zapracovat, abych se posunula dál, neumí mi ji dát. Prostě jen pocitově.

Tak to jsem jako člověk takové hovado? Že pocitově se nehodím do žádného kolektivu?

V kolotoči, hledání, neustálých dotazů od všech "Co práce?" si připadám už jen jako pečovatelka, kuchařka, pekařka, pradlenka, žehlička, nákupčí, zahradník.

Celý den myslím na práci, že žádnou nemám, že další měsíc už mi nepřijdou žádné peníze, v noci nemůžu usnout, protože myslím na to samé a když už usnu, zdá se mi o práci, že žádnou nemám nebo že mě z ní vyhazují.

Občas stojím zamyšlená, co se stalo s mým životem, jen postávám a jsem úplně mimo.

Dnes jsem tak zatuhla v obchodě a skoro si nevšimla, že se paní prodavačka něčeho dožaduje - mojí občanky.

Já: "Prosím?"

Prodavačka: "Můžete mi prosím ukázat občanku, že je Vám 18 let?"

Kupovala jsem moc piv dědovi a taky kořalku.

Já: "To je milé, víte, mně je letos 35."

Prodavačka: "To není možné."

Kontroluje občanku.

Prodavačka: "To není možné. Jak to děláte?"

Já (mrknu na pás): "Tím chlastem to není."

No i v temném dni může být světlá chvilka.

Pak jsem přišla domů, vybalila nákup a poslala životopis na pozici prodavačky - práce za obslužným pultem. Vypadá to, že tam bude milý kolektiv.

Máma Klávesnička

Dítě jako řešení

Poměrně často se setkávám s názorem, že dítě vyřeší každý problém:

Je Ti 30? Jsi smutná? Pořiď si dítě. Nejvyšší čas.

Nemůžeš najít práci? Tak zůstaň doma a pořiď si další dítě. Nebo rovnou dva!

Máš po porodu problémy s menstruačním cyklem? Pořiď si dítě, znovu poroď, ono se to srovná.

Neklape Ti to doma? Hádáte se? Pořiďte si další dítě.

Jsi často smutná? Měj další dítě, nebudeš mít čas na nesmysly.

Máš spoustu oblečení, hraček a dalších věcí po dítěti? Pořiď si další, ať se to pořádně využije.

Možná takhle problémy někdo řeší. Jednou jsem v hospodě potkala kamarádku ze základky ve svatebním. Slavila svatbu a řekla mi: "Víš, dlouho jsem nemohla najít práci, tak budu na mateřské a pak rodičovské."

Jiná známá mi řekla, když jsem ji potkala těhotnou a gratulovala jsem jí: "Mě to v práci strašně nebavilo, tak jsem si řekla, že budu raději doma."

Hmm, dneska se mi opravdu nic nechce dělat, necítím se dobře několik týdnů a dlouhodobě nemůžu spát. Až se manžel vrátí z práce, řeknu mu, že si MUSÍME pořídit další dítě, protože tím má nespavost skončí, evidentně nám splatí hypotéku a vydělá na Mazdu MX-5.

A teď vážně. Přiznejte se, komu dítko vyřešilo všechny problémy světa?

Já půjdu zatím nastartovat dvacet let starou felicii a budu se modlit, ať chytne, protože musím pro své dítě do školky. Nerada bych ho tam nechávala, když je to moje spása.

Máma Klávesnička

Pavouk

Moc, hodně moc se bojím pavouků. "Bezva nápad přestěhovat se na domek." Řekl mi kdysi kdosi, když zjistil, že se jich bojím.

Předevčírem když už všichni spali (jak jinak!) a já se šla osprchovat, narazila jsem na toto stvoření.

Co teď? Co teď? Vzbudit manžela? Nesprchovat se? Zahnat pavouka? Ale jak ho zítra najdu, abych se měla na pozoru, aby na mě náhodou neskočil ze zálohy, ty bláho!

Víte, vždycky jsem si myslela, že když budu mít dítě a budu už jako dospělá, že se přestanu bát pavouků a prostě je bez mrknutí oka vezmu a vynesu ven.

To se však nestalo.

Naštěstí jsem dostala geniální nápad. Přiklopím ho sklenicí a ráno řeknu manželovi, ať jej vynese. Musela jsem se za tu myšlenku pochválit. Bohužel manžel vstával v 5 hodin a tou dobou jsem byla mrtvá a vůbec jsem ho neslyšela. Slyšela jsem až zvuk skopnuté sklenice.

"Opravdu výborný nápad dávat sklenici doprostřed koupelny!" Nadával manžel.

"Viděl si, kam ten pavouk utekl?" Odpověděla jsem. Zůstalo to bez odpovědi.

Ten den jsem měla v plánu uklidit koupelnu, ale vykašlala jsem se na to. Co když ten pavouk někde číhá, aby na mě skočil? Už jsem psala, že byl velký a černý a vážně ošklivý?

Včera večer jsem šla do koupelny, byla jsem obezřetná, nejdřív jsem si rozsvítila na chodbě, pak otevřela dveře do koupelny, rychle nakoukla, zda se někde nevyskytuje a až pak rozsvítila světlo v koupelně a málem dostala infarkt. Byl tam! Už na mě čekal! Běžela jsem za manželem, který byl naštěstí vzhůru.

Zachránil mě můj hrdina. Sice s breptáním, ale zachránil.

A co z toho plyne? Že se musím chodit sprchovat, když je manžel vzhůru.

Máma Klávesnička

V době corony

Psát články v této době je pro mě trochu science fiscion. Proč? Nejen kvůli času, ale i kvůli tomu že nevím co psát, jsem tak nějak na bodu mrazu.

Mohla bych tu vylíčít jak jsem totálně naštvaná na život, osud, boha…(říkejte si tomu, jak chcete), že mi zase nadělil další zkoušku a že můj život za posledních 5 let se změnil v horskou dráhu a to doslova - randění, první těhotenství, stěhování, druhé těhotenství, stěhování, nevěra, rozchod, randění, stěhování, zásnuby, svatba, třetí těhotenství a teď corona…….

A nakonec jsem si dnes řekla, že vám sepíši krátký článek o tom, jak to u nás všechno vypadalo, protože cítím, že jsem konečně v bodě, kdy se o to s vámi můžu podělit.

První měsíce co to začalo, jsem měla jen strach. Můj muž dělá ve firmě, kde se potkává s kamioňáky a představa že to chytneme mě fakt děsila, sice nejsme ohrožená skupina, ale i tak můj nejstarší má problémy s imunitou, takže hladký průběh by to u něj asi nemělo a napadaly mě myšlenky tipu: co budu doma dělat se třema nemocnýma dětma?... stačil mi únor, kdy jsme všichni lehli s chřipkou (včetně miminka) a byl to masakr.

Postupem času můj strach opadl a zjišťovala jsem, že bych se měla bát úplně něčeho jiného a to toho, že musím být zavřená v bytě 3+1 s 2 akčními dětmi a novorozencem, který ke spánku potřebuje klid, jinak je protivný a řve. A aby toho nebylo málo na FB a netu na vás vyskakují články a příspěvky tipu - Užijte si tohle období, kdy jste všichni spolu, Berte to jako příležitost pro získání nových zážitků,….blablabla keci, keci.

Do toho přišel muž s úžasnou novinkou, všichni jeho spolupracovníci ze Slovenska se vrátili domů a on teď bude dělat práci za další 3 lidi - na jednu stranu super, bude dost peněz, dostane i nějakou prémii, ale na stranu druhou, ráno vstává ve 4 a domů se vrací po 6 večer a je totálně unavený = nervní…. a nervního táta je kolikrát horší jak všechny děti dohromady.

A pak ty roušky, jak chcete, vysvětlil 3 letému dítěti, že musí mít na puse náhubek, ksichtolep, aby se nenakazil, videa na internetu jsou sice pěkná, ale co si budeme povídat je to prostě nepohodlný pro nás, tak jak to může být pohodlné pro dítě které, když se konečně dostane ven, tak létá jako raketa sem a tam.

Ze stavu nasranosti mě ale nedávno dostala zpráva, že u nás ve městě se virus hodně rozšířil a je možné, že budeme uzavřeni, čímž jsem se vrátila zpátky ke strachu. Nakonec se situace uklidnila, ale ten pocit když každé 3 hodiny hlásí rozhlas a vy čekáte, co zase bude, nebo jestli jen opakují, co hlásili před chvílí….fakt hrůza a i teď když začne znít znělka je ve mně malá dušička.

Jako chápu, že tahle situace není lehká pro nikoho a my jsme na tom ve srovnání s ostaníma ještě dobře (manžel má práci, nemusím kluky nic učit, když chodí jen do školky, nejsme ohrožená skupina,….), ale nejsem ten tip člověka, co si hraje na sluníčkové nebíčko, ikdyž uvnitř mě je bouřka a dle mého každý má právo se s touto situací vyrovnávat po svém.

Pro srovnaní naše dvě babičky - jedna volala, že chce vidět pravnoučata, kdyby to náhodou chytla, že už má svoje odžité, tak ať si jich ještě aspoň užije a ta druhá se totálně izolovala a tak jí posíláme alespoň fotky. Chápu a respektuji oba jejich postoje.

A na závěr - dneska se mi zdál sen, že jsme byli na dovolené v Jeseníkách na Pradědu a měli jsme všichni roušky a mně došlo, že jsem se dostala do stavu SMÍŘENÍ, do stavu kdy už to beru prostě tak jak to je a ikdyž je to teď pro mě hodně náročné období, prostě s tím nic nenadělám, musím to příjmout jako i ty ostaní věci a věřit že brzy na své životní horské dráze poletím zase nahoru, ikdyž bych už konečně uvítala chvilku jízdu po rovince.

Máma Kačka

Trochu sexuální výchovy

Nebudu psát o narození syna jako o nejsilnějším zážitku v mém životě. Asi by se to patřilo a určitě by se to hodilo k nám na blog, ale nebyla by to pravda. Neříkám, že nebyl silný, ale nikdy nezapomenu ten pocit, když stojíte v nemocnici a čekáte na výsledek HIV testu.

Nevím, jak to funguje dnes, ale když jsem šla do nemocnice asi před 12 lety na test HIV, který jsem chtěla nechat zaplatit pojišťovnou, musela jsem vyplnit podrobný formulář o tom s kým, kde, jak často jsem spala a následně jsem byla poučena o tom s kým, kde a jak často mám s někým spát.

Pamatuji se, že jsem čekala na chodbě plné lidí, když vyšla sestřička a doslova zakřičela: "Kdo je tu na ten test HIV?"

Celou dobu mi přišlo, že se mnou jednají jako s promiskuitní osobou, která podváděla svého přítele hned s několika muži. Tehdy mi to vadilo, protože mi bylo přes 20 a měla jsem jednoho sexuální partnera a dlouho dobu jsem netušila, že spí s kýmkoli, kdekoli, s několika najednou a podobně.

Dnes je mi přes 30 a celkově jsem měla 2 sexuální partnery a kdybych mohla vrátit čas, měla bych jen toho jednoho - svého manžela.

Když mi bylo 17 let, nějaký dospělý mi řekl, že člověk by měl spát jen s tím, s kým si dovede představit mít děti a společný život. Tenkrát jsem si řekla, že je to hrozná hovadina. Dnes si myslím, že je to pravda. Dává mi to smysl.

Zkrátím to. Jít na test a vyplňovat formulář bylo strašné. 14 dnů čekání na výsledek přímo mučivé. Čekání 5 minut před dveřmi než Vám oznámí výsledek, bylo děsivé. Skoro jsem omdlela.

Byl to ten nejsilnější zážitek v mém životě, na který nikdy nezapomenu.

Jo výsledek byl negativní:-)

Máma Klávesnička

Co dělat, když nemůžete chodit a máte se starat o dítě

"Co mám dělat?" Tak přesně tohle jsem si řekla, když jsem ráno viděla svého syna plného energie pobíhat po domě, zatímco jsem si stahovala nohu obvazem. Začněme ale od začátku.

Spadla jsem ze schodů a poranila jsem si nohu. Samozřejmě za můj pád může manžel. U nás v domácnosti je zvykem, že za všechno může on a proto na něj neustále křičím:-) Bylo to tak, že do mě několik měsíců klavíroval, že bych také mohla povysávat a uklidit auto, když ho užívám. Vzhledem k tomu, že ho používám 1x týdně a musím to pak poslouchat celý týden, přišlo mi to poměrně nespravedlivé a úkolu jsem se tedy vyhýbala. Také jsem argumentovala tím, že užívá čisté prádlo a nádobí, ale téměř nikdy nepere a nádobí nemyje.

Nicméně přišel onen osudný den, kdy šel manžel čistit kotel a já si říkala, že bych nám mohla uklidit to auto a rovnou povysávat ty vysoké schody, co vedou z naší chodby do sklepa. Přeci jen jsou už velmi zaprášené a mně se ten prach dostává do chodby a to mě vytáčí.

Pustila jsem se do práce. Trvalo mi to déle než jsem předpokládala. Mezitím byl už manžel hotov a šel si hrát s naším synem a já zůstala ve sklepě sama s obřím vysavačem. Schody jsem začala vysávat nahoře, ale hned u prvního schodu zhaslo světlo, protože manžel dal do sklepa světla na pohyb (vidíte, jeho chyba). Mě nenapadlo nic lepšího než ty schody s vysavačem sejít po tmě. Ano, mohla jsem otevřít dveře do chodby a tím by se rozsvítilo, ale to mě vůbec nenapadlo. Čert ví proč!

Zákonitě jsem spadla. Nevím, z jakého schodu, protože byla tma. Letěly nohy, ruce, vysavač, já na zem, vysavač na mě. Rána, nadávky. Manžel neslyšel tu ránu, ale mě klít ze sklepa, protože jsem se nemohla postavit na nohu a když jsem se o to snažila, hrozně to bolelo.

Vyrazili jsme na pohotovost. Manžel vypadal vyděšeně. Chvíli jsem ho podezřívala, že se nebojí tak o mě jako o to, že budu nepohyblivá a on se bude muset starat o syna i o mě. Naštěstí to nebylo zlomené, ale noha musí být v klidu 2 až 3 týdny.

Jestli mi někdy přišlo být na mateřské jako nuda, tak být na mateřské a nesmět se hýbat a jít ven je teprve nuda! Syn je očividně nevylítaný, protože často pobíhá po domě a křičí, což nikdy nedělal.

Takže co dělat? Nic. Nejlepší je stát se dítětem - jíst, pít a hrát si. Ten bordel okolo vám časem přestane vadit a budete ho přehlížet. Horší to bude, až dojde čisté spodní prádlo. Nicméně vaše dítko určitě ocení to, že nemyjete nádobí, nevaříte, ale sedíte s ním na koberci a už hodinu si soustředěně hrajete s ním a s plastelínou.

PS: Byla to nadsázka, po manželovi doma tolik nekřičím:-)

Máma Klávesnička

Kdopak to mluví

Po krátké pauze mám pro vás velkou novinku - narodil se nám třetí chlapák. (Takže dinosaurů se asi jen tak rychle nezbavím :D )

Kluci měli obrovskou radost, že mají brášku, přece jen s ním bude větší sranda, až vyroste. A táta to řádně zapil - dle jeho slov - takovou kocovinu v životě neměla a to v mládí nebyl žádný svatoušek.

Dneska jsem se rozhodla nejít spát hned s dětmi a napsat vám pár řádků jak to vše u nás probíhalo a vlastě i dále probíhá.

Porod

Měla jsem strach, že nestihneme dojet do porodnice, jaký to bude fofr. Ale ve výsledku to bylo ještě delší než s mým prvním synem a dokonce mi nakonec museli dát kapačku s hormony, protože prcek ne a ne ven (asi se mu u mě v bříšku prostě líbilo).

Na pokoji v porodnici jsem byla sama - dokážete si představit tu pohodu a klid, jenže to mě omrzelo hned první den a už jsem se těšila domů za svými raubíři.

Ale díky bohu jsme byli oba v naprostém pořádku, takže si pro nás chlapy po 3 dnech mohli přijet.

Hrozně jsem se těšila, jak si ty svoje velké chlapáky zase pomačkám, ale oni místo maminky hned hledali svého nového brášku - že mamka chce pusu a pomazlit je vůbec nezajímalo.

Návrat domů

Manžel mě totálně šokoval, tím že naše mimčo nedal téměř z rukou, opravdu mi ho nosil jen na kojení (přebaloval, převlékal,… akorát okoupat si ho netroufl), už jsem se těšila až půjde zase do práce, abych se s mimčem mohla taky trochu pomazlit :D.

Sourozenecké vztahy

Strach z toho že kluci budou reagovat na nového sourozence negativně, byl zcela zbytečný.

Jsou to opravdové chůvy, obzvláště mladší je k bráškovi nadpřirozeně empatický, až si říkám, jestli náhodou nemluví ještě tou miminkovkou řečí (jak tomu bylo ve filmu Kdopak to mluví). Mimčo začne brečet a hned na mě volá: mamko má hlad, mamko má bobek, mamko kde je ta deka, je mu zima….no prostě mně padá brada, protože se většinou opravdu trefí. Ani nevím, jestli je budu dávat do školky, je mi teď ze všemi doma tak dobře. Zas na druhou stranu budu mít více času na své aktivity, protože pravdou je, že teď prostě stíhám jen tu domácnost a péči o děti a když už je chvilka klidu využívám ji ke spánku.

Doufám že se brzy zase najde chvilka na psaní, mám teď mnoho nápadů na články.

Máma Kačka

Už už to bude

Už devátým měsícem se ve mě vývoji náš třetí přírůstek. Člověk by řekl, že když je to potřetí, už to všechno budu znát a nic ho nepřekvapí....no opak je pravdou.

Tohle těhotenství jsem si chtěl a užít. Nejen kvůli tomu že to je pravděpodobně moje poslední, ale i protože předchozí dvě pro mě byli hodně náročné.

Moje první těhotenství jsem chodila celou dobu na brigádu do hospody, kde jsem pracoval na zahrádce za barem (hlavně kvůli nějaké kačce navíc na výbavičku), takže můj den vypadal tak, že od rána do večera jsem běhala, pak přišla domů s nateklýma nohama a šla rovnou spát.

Mé druhé těhotenství začalo cca 3 měsíce po prvním porodu a tudíž jsem tentokrát neběhala za barem ale kolem mimča, navíc jsme se stěhovali a do toho všeho jsem přišla na to že mě můj, teď už expartner podvádí, což byl psychický nápor jak blázen.

Ale tentokrát to všechno vypadalo jako z pohádky…..

po svatbě s úžasných chlapem, kluci se na miminko moc těšili, starší chodil rád do školky a i když jsem na začátku měla silné nevolnosti, byl to pro mě jen náznak toho, že by to mohla být vysněná holčička. No bohužel k mému překvapení mi po několika vyšetření zjistili, že mám v pravé ledvině velký kámen - doktor mi oznámil, že musí ven, ale až po porodu, že teď mi maximálně může nechat zavést cévku s ledviny do močového měchýře a bolesti by přestali....po pár konzultacích s dalšími maminkami, co měli podobné problémy jsem se dozvěděla, že cévku vám všichni sice doporučují, ale i přesto to bolí (a při větším pohybu si jí uvědomujete), nehledě na to že pár maminek mělo i další komplikace. Tak jsem se rozhodla vydržet, co nejdéle to půjde s "mírnými bolestmi". Po 4 měsících se mi trochu ulevilo a tak jsem se rozhodla začít si vše naplno užívat...ale i přes všechny snahy se vždycky objevilo něco co mě zase odvedlo od lenošení, cvičení, psaní pravidelných článků,….. furt nějaké vyšetření, od podzimu začali kluci hodně marodit, tchánovci dělali několik rekonstrukcí při kterých musel manžel asistovat a já se nemohla dočkat svátků, až budeme všichni spolu doma. Viděla jsem to jako poslední záchytný bod před porodem, kdy budeme všichni spolu a naplno se budeme připravovat na příchod mrňouska.

ALE….

Poslední měsíc byl pro mě snad nejhorší - ledvina občas bolí, mě všechno totálně unaví, břicho mám snad dvakrát větší než s kluky a prcek uvnitř spí jen minimální dobu, jinak si hraje na fotbalistu...zrovna včera zjistil že kopat mě do žebra je hrozná sranda.

No co vám budu povídat, nakonec jsem se mezi svátky modlila, aby co nejdříve vylezl a já už mohla zase nějak normálně fungovat. Můj šestý smysl mi říká, že už to bude dokonce tohoto týdne, tak uvidíme.

Zatím se tedy s vámi trochu s depresivně naladěným článkem loučím a brzy můžete čekat krátký snad radostný článek o tom, zda máme doma holčičku nebo nám do smečky přibyl chlapeček.

Máma Kačka

Dítě s matkou se nikam nehodí

Možná je to tím, že jsem po porodu stále přecitlivělá, přestože je to už 2,5 roku (připouštím, že jsem se za tu dobu nabrečela víc než za celý život). Možná je to i tím, že se mi určité věci dějí v období periody a to se mi vyhýbá i manžel. Ale možná je to i tím, že se to občas skutečně děje.

Mluvím o tom, že někdy mívám pocit, že dítě nebo i matka, se nehodí do obchodu, společnosti, vlaku, autobusu, na chodník nebo do restaurace.

Přiznám se, že nejsem ten typ, co od 4 měsíců chodil s dítkem na cvičení, od půl roku do restaurace, když se mu nechtělo vařit (není myšleno zle) nebo kojil na veřejnosti. Kojila jsem příliš krátce a naštěstí, když už jsem v té době byla venku, syn najíst nepotřeboval. Píšu naštěstí protože jenom ta představa, že ho budu muset někde na veřejnosti nakrmit mě děsila. Syn se neuměl zpočátku přisávat, takže i po měsíci mu to trvalo 15 minut a představa, že někde zápasím s prsem a snažím se nakrmit brečícího syna a lidi se pohoršeně dívají, mě doháněla k šílenství a breku.

Mám pocit, že jsem prvního půl roku, možná roku nikam moc nechodila. Nepočítám pravidelné každodenní procházky s kočárkem po dědině a drobný nákup v místním obchodě. Ale návštěvy jsem omezila jen na rodinu a nedělo se to často. Po tom roce jsem se začala cítit lépe a rozkoukávat se a s dítkem jsem se přihlásila do cvičení. Začali jsme ho brát na nákupy. Jak začal chodit, chodili jsme spolu všude. U nás na dědině se cítím dobře. Tady mi přijde, že děti mají rádi a jsme vítáni v obchodě, na poště i obecním úřadě.

Ale když jsem s prďolkou ve městě, už to není ono. Přijdeme do drogerie a cítím se jako vetřelec, protože panebože zase tu je nějaká matka s dítětem. Je třeba je hlídat, aby něco neshodili, nepřerovnali šampony nebo něco neukradli? Do restaurací jsem odmítala zpočátku chodit úplně. Co když ta naše dupka nevydrží sedět a čekat a bude rušit ostatní hosty. Poprvé jsem s ním šla do restaurace, s děvčaty ze cvičení i s ostatními dětmi. V dané restauraci měli i dětské hřiště, tak jsme si myslely, že děti nevadí. Ale vadily. Hned při příchodu jsme byly upozorněny, že do 12 máme odejít, protože to chodí manažeři na oběd. Když jsem dělala manažera a šla jsem na oběd, děti mi nevadily:-)

Obavy z chození do restaurací zmizely na dovolené v zahraničí, kdy jsme jedli venku a vše probíhalo hladce, syn vydrží u stolu si hrát s autíčky, číšníkům ani hostům nevadí a nikdo se na vás nedívá pohoršeně, že jste neuvařili oběd! Co proboha doma celý den děláte?! :-)

Nedávno jsem viděla představení Čtyři dohody s Jaroslavem Duškem. Teď si na něj vždy vzpomenu, když mám pocit, že to dítě se někde nehodí a ještě si chce cvaknout na vypínači a rozsvítit světlo!

Nedávno jsem taky zjistila, že ani matka se nehodí všude a už vůbec ne do práce, pokud chce to, na co má ze zákona nárok. Ale o tom zase někdy jindy.

Taky máte pocit, že se vy a Vaše dítě někam nehodíte?

Máma Klávesnička

Maturujeme z předmětu dětská obuv

Nevím, co bylo těžší - zda rozhodnutí, jakou značku obuvi koupím malému nebo zda mu mám dát v 8. měsících (bylo to v 8. měsících?) krupicovou kaši. Určitě méně bolestivé bylo složit několik tun pelet do kotelny.

Zpětně když se ohlížím, si uvědomuji, že jsem spoustu věcí ponechala náhodě. Před porodem jsem si přečetla akorát jednu knihu, co mě patrně čeká v těhotenství a co po tom. To bylo vše. 4 měsíce před porodem jsme nakoupili věci a oblečení pro malého. Patrně bychom to udělali později, kdybych nebyla v nemocnici a nehrozil mi předčasný porod. Vyřešeno za jeden večer. Vůbec mě tenkrát nenapadlo řešit typ postýlky, jak a kde budu kojit, zda budu potřebovat křeslo na kojení nebo jen polštář, jestli malý bude spát v peřince nebo ne, jestli mu budu mixovat příkrmy nebo se vydám vstříc metodě BLW (jídlo do tlapky) a podobné záležitosti. Vydala jsem se do velké neznámé zcela nepřipravena a studovala věci za pochodu, něco nechala náhodě, u většiny stresovala. Postupně stres ubýval a já si vždycky říkala teď už mě tohle nemůže tolik rozházet. Vše už beru klidněji. Až na jednu věc. Výběr bot! Jednou za čas přijde den případně dny, kdy je nutné vyřešit letní, jarní, podzimní nebo zimní boty pro malého. To je pro mě pokaždé maturita.

Tolik značek, tolik názorů, co dělat, co nedělat, zda dávat jen barefootovou obuv nebo pevnou nebo kombinovat. Panebože hlavně ať to malému nezdeformuje nohu tak, že v dospělosti si nebude schopen koupit boty!! :-)

Začala jsem tím, že jsem si přečetla, co to je barefootová obuv. To je obuv tzv. bosá, měkká, v takové obuvi dítko jako by chodilo bez bot, cítí vše po čem jde. Tohle není žádná oficiální definice, to jsou slova, kterými chápu to, co jsem si o barefoot botách přečetla. Jak jsem pochopila, noha se nedeformuje, malý nebude mít v dospělosti ploché nohy a problémy se zády.

Názory odborníků, ale i maminek se liší. Někdo je pro to nosit jenom měkkou obuv, někdo pro to jenom pevnou, někdo pro kombinaci.

My jsme zvolili kombinaci. Píšu my, protože vidím v čem se malému nejlépe chodí. Upřímně ani nevím, jestli to co kupuji je čistý barefoot (posledně jsem byla upozorněna, že tohle určitě není), kupuji podle svých zkušeností a jak nám boty vyhovovali.

Měkčí obuv používáme na lítačku po zahradě a po dědině. Přijde mi to nejlepší. Prďolkovi se v tom dobře chodí, běhá, lítá. Když jdeme do města, do obchodu, vytáhneme obuv pevnější.

A které botky se nám osvědčily?:

Značka DD step, jak celoroční obuv (na jaro a na podzim) tak zimní. Patří mezi ty měkčí. Podle mého i cena je přijatelná. Jsou opravdu pohodlné a velmi odolné - přežily odrážedla, zakopávání, učení se chůze, bláto, kaluže, zahradu rozbombardovanou od krtka a další srandy. Je vidět, že se malému v nich velice dobře chodí. Měli jsme například tyto:

https://www.bosonozka.cz/kotnikova-obuv/d-d-step-celorocky-015-177b/?variantId=42941

https://www.bosonozka.cz/zimni-obuv/d-d-step-zimni-015-163/

Značka Froddo, taky celoroční obuv, zimní boty, sandále (zde se dala vyjmout vložka a vnitřní délka se prodloužila o 5mm). Měkká obuv, opravdu kvalitní, prošívaná, trochu dražší, ale za ty peníze se vyplatí. Vydrží hodně, nesmírně pohodlná a u sandálů a celoroční obuvi se dá vyjmout vložka a vnitřní délka se prodlouží o 5mm, což je super, když dítku roste nožka.

Vyzkoušeli jsme:

https://www.bosonozka.cz/zimni-obuv/zimni-obuv-froddo-flexible-sheepskin-cognac/

https://www.bosonozka.cz/sandaly-2/froddo-flexible-sandalky-brown/

Značka Pegres, taky naše oblíbená, pevná obuv, ale šijí i měkkou obuv (bosé pegresky). Líbí se mi, že si na internetu objednám velikost a oni ji teprve ušijí a pošlou. Sice je trošku delší dodací lhůta (asi 7 dní), ale nemusím se stresovat, že když je nekoupím brzo, číslo, které potřebuji již nebude. Velice kvalitní, boty toho zažily hodně a zvládly to, ještě jsem je mohla předat dál.

Malý nosil:

https://www.pegres.cz/1400-piskova

https://pegresshop.eu/product/outdoor-1702-modra-vel-20-26/

Značka Geox, z mého pohledu patří k těm dražším, ale je to velice kvalitní obuv, zatím jsem vždy měla od kamarádky za levnější cenu po jejím synovi. Chodil v nich její syn, můj a ještě jsem je mohla dát své kamarádce pro syna. Přestože náš malý v nich chodil hodně, vypadaly jako nové, podrážka nesešmajdaná a to se malý učil chodit.

Prďolka měl podobné tenisky:

https://www.urbanstore.cz/boty-geox-b-shaax-ba2?gclid=CjwKCAiAqqTuBRBAEiwA7B66hXmf4jZxVeW-iaMC2nZaR5vH8ha3uQOjwxoO6qg0FkqFM02jcGasvhoCIPEQAvD_BwE#velikost=24

Letos poprvé vyzkoušíme i zimní boty, které jsme koupili v bazaru.

Když už se prokoušete značkami a rozhodnete se, jakou cestou se vydáte (zda jen měkká obuv nebo i pevnější), přijde další drobnost - jakou velikost, protože v botě musíte nechat místo pro prsty a pro růst nohy, musíte tedy počítat s nadměrkem (uvádí se od 1cm do 1,5cm). Obkreslíte tedy malému nohu změříte nejdelší místo, připočtete nadměrek a máte vnitřní délku boty. Když byl malý menší a noha mu rostla rychleji, obvykle jsem počítala s nadměrkem 1,2cm, někdy 1,5cm. Teď když je větší a nožka mu roste pomaleji, počítám s nadměrkem max 1cm, protože jinak mu boty nesedí a špatně se mu v nich chodí.

A tu se dostávám k další záležitosti, koupím dvoje drahé boty, které skoro nevynosí, protože mu náhle poroste noha? Například zimní obuv jsem kupovala mnohem dřív, abych měla značku, kterou chci. Nebo mám jedny boty vzít z bazaru? Co by na to asi řekla Liga spravedlivých matek? (Ta co odsoudila mou krupicovou kaši pro malého).

Dělám to teď tak, že jarní, podzimní a letní obuv kupuji vždy novou. A pokud něco pošle kamarádka po synovi za levnější cenu, beru to. Na jaře a v létě jsme venku poměrně často, více bot se hodí a že se zničí nové dražší boty mi nevadí, protože je malý opravdu vynosí, okope a využije.

Letos poprvé jsem v zimě koupila jedny nové Frodda, které chci, ať maximálně využije a druhé jsem vzala z bazaru Geoxy, které vypadaly jako nové, přesto byly hojně nošené. V zimě přeci jen tak často venku nejsme a hlavně tam ani jeden nevydržíme dlouho. Tak jsem si říkala, že druhé nové koupíme, kdyby z těch Froddo vyrostl, přeci jen už mu ta noha neroste tak rychle a tak mám hlavu jako škopek z bot méně často.

Manžela lamentace o botech už nebaví poslouchat, ani se mu nedivím. Botní záležitosti tedy probírám s kamarádkou, která vždy byla můj průvodce dětskou obuvi, za což jsem jí vděčná, protože mě mockrát navedla správným směrem a četla mé eseje o tom, které botky vybrat. Teď si tenhle výlev můžete přečíst i vy, snad vám pomůže:-)

Máma Klávesnička