Psát články v této době je pro mě trochu science fiscion. Proč? Nejen kvůli času, ale i kvůli tomu že nevím co psát, jsem tak nějak na bodu mrazu.
Mohla bych tu vylíčít jak jsem totálně naštvaná na život, osud, boha…(říkejte si tomu, jak chcete), že mi zase nadělil další zkoušku a že můj život za posledních 5 let se změnil v horskou dráhu a to doslova - randění, první těhotenství, stěhování, druhé těhotenství, stěhování, nevěra, rozchod, randění, stěhování, zásnuby, svatba, třetí těhotenství a teď corona…….
A nakonec jsem si dnes řekla, že vám sepíši krátký článek o tom, jak to u nás všechno vypadalo, protože cítím, že jsem konečně v bodě, kdy se o to s vámi můžu podělit.
První měsíce co to začalo, jsem měla jen strach. Můj muž dělá ve firmě, kde se potkává s kamioňáky a představa že to chytneme mě fakt děsila, sice nejsme ohrožená skupina, ale i tak můj nejstarší má problémy s imunitou, takže hladký průběh by to u něj asi nemělo a napadaly mě myšlenky tipu: co budu doma dělat se třema nemocnýma dětma?... stačil mi únor, kdy jsme všichni lehli s chřipkou (včetně miminka) a byl to masakr.
Postupem času můj strach opadl a zjišťovala jsem, že bych se měla bát úplně něčeho jiného a to toho, že musím být zavřená v bytě 3+1 s 2 akčními dětmi a novorozencem, který ke spánku potřebuje klid, jinak je protivný a řve. A aby toho nebylo málo na FB a netu na vás vyskakují články a příspěvky tipu - Užijte si tohle období, kdy jste všichni spolu, Berte to jako příležitost pro získání nových zážitků,….blablabla keci, keci.
Do toho přišel muž s úžasnou novinkou, všichni jeho spolupracovníci ze Slovenska se vrátili domů a on teď bude dělat práci za další 3 lidi - na jednu stranu super, bude dost peněz, dostane i nějakou prémii, ale na stranu druhou, ráno vstává ve 4 a domů se vrací po 6 večer a je totálně unavený = nervní…. a nervního táta je kolikrát horší jak všechny děti dohromady.
A pak ty roušky, jak chcete, vysvětlil 3 letému dítěti, že musí mít na puse náhubek, ksichtolep, aby se nenakazil, videa na internetu jsou sice pěkná, ale co si budeme povídat je to prostě nepohodlný pro nás, tak jak to může být pohodlné pro dítě které, když se konečně dostane ven, tak létá jako raketa sem a tam.
Ze stavu nasranosti mě ale nedávno dostala zpráva, že u nás ve městě se virus hodně rozšířil a je možné, že budeme uzavřeni, čímž jsem se vrátila zpátky ke strachu. Nakonec se situace uklidnila, ale ten pocit když každé 3 hodiny hlásí rozhlas a vy čekáte, co zase bude, nebo jestli jen opakují, co hlásili před chvílí….fakt hrůza a i teď když začne znít znělka je ve mně malá dušička.
Jako chápu, že tahle situace není lehká pro nikoho a my jsme na tom ve srovnání s ostaníma ještě dobře (manžel má práci, nemusím kluky nic učit, když chodí jen do školky, nejsme ohrožená skupina,….), ale nejsem ten tip člověka, co si hraje na sluníčkové nebíčko, ikdyž uvnitř mě je bouřka a dle mého každý má právo se s touto situací vyrovnávat po svém.
Pro srovnaní naše dvě babičky - jedna volala, že chce vidět pravnoučata, kdyby to náhodou chytla, že už má svoje odžité, tak ať si jich ještě aspoň užije a ta druhá se totálně izolovala a tak jí posíláme alespoň fotky. Chápu a respektuji oba jejich postoje.
A na závěr - dneska se mi zdál sen, že jsme byli na dovolené v Jeseníkách na Pradědu a měli jsme všichni roušky a mně došlo, že jsem se dostala do stavu SMÍŘENÍ, do stavu kdy už to beru prostě tak jak to je a ikdyž je to teď pro mě hodně náročné období, prostě s tím nic nenadělám, musím to příjmout jako i ty ostaní věci a věřit že brzy na své životní horské dráze poletím zase nahoru, ikdyž bych už konečně uvítala chvilku jízdu po rovince.
Máma Kačka
Žádné komentáře:
Okomentovat