Zobrazují se příspěvky se štítkemMÁMA KLÁVESNIČKA. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemMÁMA KLÁVESNIČKA. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 17. července 2020

Matka bez práce

Je těžké se po 3 letech doma vracet do práce. Je to o to těžší, že se budu vracet do zcela nové práce (snad), protože z té staré mě propustili. Do toho každé ráno brečí dítko, proč musí chodit do školky a proč mamka musí chodit do práce, když tam chodí tatínek. A maminka mu trpělivě odpovídá a vysvětluje, že musíme platit za elektřinu, jídlo atd a že mamka musí pracovat a že bude chodit do práce. V to doufá, jistá si tím vůbec není.



V současné době je děsně těžké najít práci. Je to těžké už pár měsíců. Nové pracovní nabídky se objevují sporadicky - pokud tedy nechci prodávat produkty po telefonu nebo salámy v supermarketu. A já bych ráda trochu navázala na to, co jsem dělala. Nemusím hned zase dělat vedoucí a mít služební auto, mně nevadí se vypracovat od 0, tak, jak už jsem to udělala. Jen bych zase chtěla trochu akční práci, kde využiji angličtinu a své zkušenosti a bude tam i ten stres. Mám poměrně jasnou představu, co bych chtěla dělat, ale tím Vás nebudu zdržovat, protože to nikoho nezajímá, ani ty slečny a paní, co pracují na personálních odděleních. Vlastně to bych jim křivdila, těm se vždy líbím a pak to předají panu manažerovi, který si znovu pročte životopis, motivační dopis a jejich poznámky a rozhodne, jestli můžu jít do užšího výběru. A buď nemůžu nebo následuje kolotoč několika dalších pohovorů a následně vyberou někoho jiného. Důvod? Všechno bylo perfektní, ale pocitově vybrali jiného uchazeče.


Začínám si myslet, že jim vadí akorát to, že jsem matka a mám dítě. Neříkám, že jsem perfektní, ale pokud chci konkrétní zpětnou vazbu na čem zapracovat, abych se posunula dál, neumí mi ji dát. Prostě jen pocitově.
Tak to jsem jako člověk takové hovado? Že pocitově se nehodím do žádného kolektivu?


V kolotoči, hledání, neustálých dotazů od všech "Co práce?" si připadám už jen jako pečovatelka, kuchařka, pekařka, pradlenka, žehlička, nákupčí, zahradník.
Celý den myslím na práci, že žádnou nemám, že další měsíc už mi nepřijdou žádné peníze, v noci nemůžu usnout, protože myslím na to samé a když už usnu, zdá se mi o práci, že žádnou nemám nebo že mě z ní vyhazují.
Občas stojím zamyšlená, co se stalo s mým životem, jen postávám a jsem úplně mimo.
Dnes jsem tak zatuhla v obchodě a skoro si nevšimla, že se paní prodavačka něčeho dožaduje - mojí občanky.
Já: "Prosím?"
Prodavačka: "Můžete mi prosím ukázat občanku, že je Vám 18 let?"
Kupovala jsem moc piv dědovi a taky kořalku.
Já: "To je milé, víte, mně je letos 35."
Prodavačka: "To není možné."
Kontroluje občanku.
Prodavačka: "To není možné. Jak to děláte?"
Já (mrknu na pás): "Tím chlastem to není."


No i v temném dni může být světlá chvilka.
Pak jsem přišla domů, vybalila nákup a poslala životopis na pozici prodavačky - práce za obslužným pultem. Vypadá to, že tam bude milý kolektiv.

Máma Klávesnička

Dítě jako řešení

Poměrně často se setkávám s názorem, že dítě vyřeší každý problém:


Je Ti 30? Jsi smutná? Pořiď si dítě. Nejvyšší čas.
Nemůžeš najít práci? Tak zůstaň doma a pořiď si další dítě. Nebo rovnou dva!
Máš po porodu problémy s menstruačním cyklem? Pořiď si dítě, znovu poroď, ono se to srovná.
Neklape Ti to doma? Hádáte se? Pořiďte si další dítě.
Jsi často smutná? Měj další dítě, nebudeš mít čas na nesmysly.
Máš spoustu oblečení, hraček a dalších věcí po dítěti? Pořiď si další, ať se to pořádně využije.



Možná takhle problémy někdo řeší. Jednou jsem v hospodě potkala kamarádku ze základky ve svatebním. Slavila svatbu a řekla mi: "Víš, dlouho jsem nemohla najít práci, tak budu na mateřské a pak rodičovské."


Jiná známá mi řekla, když jsem ji potkala těhotnou a gratulovala jsem jí: "Mě to v práci strašně nebavilo, tak jsem si řekla, že budu raději doma."


Hmm, dneska se mi opravdu nic nechce dělat, necítím se dobře několik týdnů a dlouhodobě nemůžu spát. Až se manžel vrátí z práce, řeknu mu, že si MUSÍME pořídit další dítě, protože tím má nespavost skončí, evidentně nám splatí hypotéku a vydělá na Mazdu MX-5.


A teď vážně. Přiznejte se, komu dítko vyřešilo všechny problémy světa?
Já půjdu zatím nastartovat dvacet let starou felicii a budu se modlit, ať chytne, protože musím pro své dítě do školky. Nerada bych ho tam nechávala, když je to moje spása.

Máma Klávesnička

Pavouk

Moc, hodně moc se bojím pavouků. "Bezva nápad přestěhovat se na domek." Řekl mi kdysi kdosi, když zjistil, že se jich bojím.

Předevčírem když už všichni spali (jak jinak!) a já se šla osprchovat, narazila jsem na toto stvoření.
Co teď? Co teď? Vzbudit manžela? Nesprchovat se? Zahnat pavouka? Ale jak ho zítra najdu, abych se měla na pozoru, aby na mě náhodou neskočil ze zálohy, ty bláho!


Víte, vždycky jsem si myslela, že když budu mít dítě a budu už jako dospělá, že se přestanu bát pavouků a prostě je bez mrknutí oka vezmu a vynesu ven.

To se však nestalo.

Naštěstí jsem dostala geniální nápad. Přiklopím ho sklenicí a ráno řeknu manželovi, ať jej vynese. Musela jsem se za tu myšlenku pochválit. Bohužel manžel vstával v 5 hodin a tou dobou jsem byla mrtvá a vůbec jsem ho neslyšela. Slyšela jsem až zvuk skopnuté sklenice.

"Opravdu výborný nápad dávat sklenici doprostřed koupelny!" Nadával manžel.
"Viděl si, kam ten pavouk utekl?" Odpověděla jsem. Zůstalo to bez odpovědi.


Ten den jsem měla v plánu uklidit koupelnu, ale vykašlala jsem se na to. Co když ten pavouk někde číhá, aby na mě skočil? Už jsem psala, že byl velký a černý a vážně ošklivý?


Včera večer jsem šla do koupelny, byla jsem obezřetná, nejdřív jsem si rozsvítila na chodbě, pak otevřela dveře do koupelny, rychle nakoukla, zda se někde nevyskytuje a až pak rozsvítila světlo v koupelně a málem dostala infarkt. Byl tam! Už na mě čekal! Běžela jsem za manželem, který byl naštěstí vzhůru.


Zachránil mě můj hrdina. Sice s breptáním, ale zachránil.


A co z toho plyne? Že se musím chodit sprchovat, když je manžel vzhůru.

Máma Klávesnička

Trochu sexuální výchovy

Nebudu psát o narození syna jako o nejsilnějším zážitku v mém životě. Asi by se to patřilo a určitě by se to hodilo k nám na blog, ale nebyla by to pravda. Neříkám, že nebyl silný, ale nikdy nezapomenu ten pocit, když stojíte v nemocnici a čekáte na výsledek HIV testu.


Nevím, jak to funguje dnes, ale když jsem šla do nemocnice asi před 12 lety na test HIV, který jsem chtěla nechat zaplatit pojišťovnou, musela jsem vyplnit podrobný formulář o tom s kým, kde, jak často jsem spala a následně jsem byla poučena o tom s kým, kde a jak často mám s někým spát.
Pamatuji se, že jsem čekala na chodbě plné lidí, když vyšla sestřička a doslova zakřičela: "Kdo je tu na ten test HIV?"


Celou dobu mi přišlo, že se mnou jednají jako s promiskuitní osobou, která podváděla svého přítele hned s několika muži. Tehdy mi to vadilo, protože mi bylo přes 20 a měla jsem jednoho sexuální partnera a dlouho dobu jsem netušila, že spí s kýmkoli, kdekoli, s několika najednou a podobně.

Dnes je mi přes 30 a celkově jsem měla 2 sexuální partnery a kdybych mohla vrátit čas, měla bych jen toho jednoho - svého manžela.


Když mi bylo 17 let, nějaký dospělý mi řekl, že člověk by měl spát jen s tím, s kým si dovede představit mít děti a společný život. Tenkrát jsem si řekla, že je to hrozná hovadina. Dnes si myslím, že je to pravda. Dává mi to smysl.


Zkrátím to. Jít na test a vyplňovat formulář bylo strašné. 14 dnů čekání na výsledek přímo mučivé. Čekání 5 minut před dveřmi než Vám oznámí výsledek, bylo děsivé. Skoro jsem omdlela.
Byl to ten nejsilnější zážitek v mém životě, na který nikdy nezapomenu.


Jo výsledek byl negativní:-)

Máma Klávesnička

Co dělat, když nemůžete chodit a máte se starat o dítě

"Co mám dělat?" Tak přesně tohle jsem si řekla, když jsem ráno viděla svého syna plného energie pobíhat po domě, zatímco jsem si stahovala nohu obvazem. Začněme ale od začátku.


Spadla jsem ze schodů a poranila jsem si nohu. Samozřejmě za můj pád může manžel. U nás v domácnosti je zvykem, že za všechno může on a proto na něj neustále křičím:-) Bylo to tak, že do mě několik měsíců klavíroval, že bych také mohla povysávat a uklidit auto, když ho užívám. Vzhledem k tomu, že ho používám 1x týdně a musím to pak poslouchat celý týden, přišlo mi to poměrně nespravedlivé a úkolu jsem se tedy vyhýbala. Také jsem argumentovala tím, že užívá čisté prádlo a nádobí, ale téměř nikdy nepere a nádobí nemyje.


Nicméně přišel onen osudný den, kdy šel manžel čistit kotel a já si říkala, že bych nám mohla uklidit to auto a rovnou povysávat ty vysoké schody, co vedou z naší chodby do sklepa. Přeci jen jsou už velmi zaprášené a mně se ten prach dostává do chodby a to mě vytáčí.


Pustila jsem se do práce. Trvalo mi to déle než jsem předpokládala. Mezitím byl už manžel hotov a šel si hrát s naším synem a já zůstala ve sklepě sama s obřím vysavačem. Schody jsem začala vysávat nahoře, ale hned u prvního schodu zhaslo světlo, protože manžel dal do sklepa světla na pohyb (vidíte, jeho chyba). Mě nenapadlo nic lepšího než ty schody s vysavačem sejít po tmě. Ano, mohla jsem otevřít dveře do chodby a tím by se rozsvítilo, ale to mě vůbec nenapadlo. Čert ví proč!

Zákonitě jsem spadla. Nevím, z jakého schodu, protože byla tma. Letěly nohy, ruce, vysavač, já na zem, vysavač na mě. Rána, nadávky. Manžel neslyšel tu ránu, ale mě klít ze sklepa, protože jsem se nemohla postavit na nohu a když jsem se o to snažila, hrozně to bolelo.


Vyrazili jsme na pohotovost. Manžel vypadal vyděšeně. Chvíli jsem ho podezřívala, že se nebojí tak o mě jako o to, že budu nepohyblivá a on se bude muset starat o syna i o mě. Naštěstí to nebylo zlomené, ale noha musí být v klidu 2 až 3 týdny.


Jestli mi někdy přišlo být na mateřské jako nuda, tak být na mateřské a nesmět se hýbat a jít ven je teprve nuda! Syn je očividně nevylítaný, protože často pobíhá po domě a křičí, což nikdy nedělal.

Takže co dělat? Nic. Nejlepší je stát se dítětem - jíst, pít a hrát si. Ten bordel okolo vám časem přestane vadit a budete ho přehlížet. Horší to bude, až dojde čisté spodní prádlo. Nicméně vaše dítko určitě ocení to, že nemyjete nádobí, nevaříte, ale sedíte s ním na koberci a už hodinu si soustředěně hrajete s ním a s plastelínou.


PS: Byla to nadsázka, po manželovi doma tolik nekřičím:-)

Máma Klávesnička

Dítě s matkou se nikam nehodí

Možná je to tím, že jsem po porodu stále přecitlivělá, přestože je to už 2,5 roku (připouštím, že jsem se za tu dobu nabrečela víc než za celý život). Možná je to i tím, že se mi určité věci dějí v období periody a to se mi vyhýbá i manžel. Ale možná je to i tím, že se to občas skutečně děje.

Mluvím o tom, že někdy mívám pocit, že dítě nebo i matka, se nehodí do obchodu, společnosti, vlaku, autobusu, na chodník nebo do restaurace.
Přiznám se, že nejsem ten typ, co od 4 měsíců chodil s dítkem na cvičení, od půl roku do restaurace, když se mu nechtělo vařit (není myšleno zle) nebo kojil na veřejnosti. Kojila jsem příliš krátce a naštěstí, když už jsem v té době byla venku, syn najíst nepotřeboval. Píšu naštěstí protože jenom ta představa, že ho budu muset někde na veřejnosti nakrmit mě děsila. Syn se neuměl zpočátku přisávat, takže i po měsíci mu to trvalo 15 minut a představa, že někde zápasím s prsem a snažím se nakrmit brečícího syna a lidi se pohoršeně dívají, mě doháněla k šílenství a breku.


Mám pocit, že jsem prvního půl roku, možná roku nikam moc nechodila. Nepočítám pravidelné každodenní procházky s kočárkem po dědině a drobný nákup v místním obchodě. Ale návštěvy jsem omezila jen na rodinu a nedělo se to často. Po tom roce jsem se začala cítit lépe a rozkoukávat se a s dítkem jsem se přihlásila do cvičení. Začali jsme ho brát na nákupy. Jak začal chodit, chodili jsme spolu všude. U nás na dědině se cítím dobře. Tady mi přijde, že děti mají rádi a jsme vítáni v obchodě, na poště i obecním úřadě.

Ale když jsem s prďolkou ve městě, už to není ono. Přijdeme do drogerie a cítím se jako vetřelec, protože panebože zase tu je nějaká matka s dítětem. Je třeba je hlídat, aby něco neshodili, nepřerovnali šampony nebo něco neukradli? Do restaurací jsem odmítala zpočátku chodit úplně. Co když ta naše dupka nevydrží sedět a čekat a bude rušit ostatní hosty. Poprvé jsem s ním šla do restaurace, s děvčaty ze cvičení i s ostatními dětmi. V dané restauraci měli i dětské hřiště, tak jsme si myslely, že děti nevadí. Ale vadily. Hned při příchodu jsme byly upozorněny, že do 12 máme odejít, protože to chodí manažeři na oběd. Když jsem dělala manažera a šla jsem na oběd, děti mi nevadily:-)
Obavy z chození do restaurací zmizely na dovolené v zahraničí, kdy jsme jedli venku a vše probíhalo hladce, syn vydrží u stolu si hrát s autíčky, číšníkům ani hostům nevadí a nikdo se na vás nedívá pohoršeně, že jste neuvařili oběd! Co proboha doma celý den děláte?! :-)

Nedávno jsem viděla představení Čtyři dohody s Jaroslavem Duškem. Teď si na něj vždy vzpomenu, když mám pocit, že to dítě se někde nehodí a ještě si chce cvaknout na vypínači a rozsvítit světlo!

Nedávno jsem taky zjistila, že ani matka se nehodí všude a už vůbec ne do práce, pokud chce to, na co má ze zákona nárok. Ale o tom zase někdy jindy.

Taky máte pocit, že se vy a Vaše dítě někam nehodíte?

Máma Klávesnička

Maturujeme z předmětu dětská obuv

Nevím, co bylo těžší - zda rozhodnutí, jakou značku obuvi koupím malému nebo zda mu mám dát v 8. měsících (bylo to v 8. měsících?) krupicovou kaši. Určitě méně bolestivé bylo složit několik tun pelet do kotelny.

Zpětně když se ohlížím, si uvědomuji, že jsem spoustu věcí ponechala náhodě. Před porodem jsem si přečetla akorát jednu knihu, co mě patrně čeká v těhotenství a co po tom. To bylo vše. 4 měsíce před porodem jsme nakoupili věci a oblečení pro malého. Patrně bychom to udělali později, kdybych nebyla v nemocnici a nehrozil mi předčasný porod. Vyřešeno za jeden večer. Vůbec mě tenkrát nenapadlo řešit typ postýlky, jak a kde budu kojit, zda budu potřebovat křeslo na kojení nebo jen polštář, jestli malý bude spát v peřince nebo ne, jestli mu budu mixovat příkrmy nebo se vydám vstříc metodě BLW (jídlo do tlapky) a podobné záležitosti. Vydala jsem se do velké neznámé zcela nepřipravena a studovala věci za pochodu, něco nechala náhodě, u většiny stresovala. Postupně stres ubýval a já si vždycky říkala teď už mě tohle nemůže tolik rozházet. Vše už beru klidněji. Až na jednu věc. Výběr bot! Jednou za čas přijde den případně dny, kdy je nutné vyřešit letní, jarní, podzimní nebo zimní boty pro malého. To je pro mě pokaždé maturita.

Tolik značek, tolik názorů, co dělat, co nedělat, zda dávat jen barefootovou obuv nebo pevnou nebo kombinovat. Panebože hlavně ať to malému nezdeformuje nohu tak, že v dospělosti si nebude schopen koupit boty!! :-)

Začala jsem tím, že jsem si přečetla, co to je barefootová obuv. To je obuv tzv. bosá, měkká, v takové obuvi dítko jako by chodilo bez bot, cítí vše po čem jde. Tohle není žádná oficiální definice, to jsou slova, kterými chápu to, co jsem si o barefoot botách přečetla. Jak jsem pochopila, noha se nedeformuje, malý nebude mít v dospělosti ploché nohy a problémy se zády.

Názory odborníků, ale i maminek se liší. Někdo je pro to nosit jenom měkkou obuv, někdo pro to jenom pevnou, někdo pro kombinaci.

My jsme zvolili kombinaci. Píšu my, protože vidím v čem se malému nejlépe chodí. Upřímně ani nevím, jestli to co kupuji je čistý barefoot (posledně jsem byla upozorněna, že tohle určitě není), kupuji podle svých zkušeností a jak nám boty vyhovovali.

Měkčí obuv používáme na lítačku po zahradě a po dědině. Přijde mi to nejlepší. Prďolkovi se v tom dobře chodí, běhá, lítá. Když jdeme do města, do obchodu, vytáhneme obuv pevnější.

A které botky se nám osvědčily?:


Značka DD step, jak celoroční obuv (na jaro a na podzim) tak zimní. Patří mezi ty měkčí. Podle mého i cena je přijatelná. Jsou opravdu pohodlné a velmi odolné - přežily odrážedla, zakopávání, učení se chůze, bláto, kaluže, zahradu rozbombardovanou od krtka a další srandy. Je vidět, že se malému v nich velice dobře chodí. Měli jsme například tyto:


Značka Froddo, taky celoroční obuv, zimní boty, sandále (zde se dala vyjmout vložka a vnitřní délka se prodloužila o 5mm). Měkká obuv, opravdu kvalitní, prošívaná, trochu dražší, ale za ty peníze se vyplatí. Vydrží hodně, nesmírně pohodlná a u sandálů a celoroční obuvi se dá vyjmout vložka a vnitřní délka se prodlouží o 5mm, což je super, když dítku roste nožka.
Vyzkoušeli jsme:


Značka Pegres, taky naše oblíbená, pevná obuv, ale šijí i měkkou obuv (bosé pegresky). Líbí se mi, že si na internetu objednám velikost a oni ji teprve ušijí a pošlou. Sice je trošku delší dodací lhůta (asi 7 dní), ale nemusím se stresovat, že když je nekoupím brzo, číslo, které potřebuji již nebude. Velice kvalitní, boty toho zažily hodně a zvládly to, ještě jsem je mohla předat dál.
Malý nosil:


Značka Geox, z mého pohledu patří k těm dražším, ale je to velice kvalitní obuv, zatím jsem vždy měla od kamarádky za levnější cenu po jejím synovi. Chodil v nich její syn, můj a ještě jsem je mohla dát své kamarádce pro syna. Přestože náš malý v nich chodil hodně, vypadaly jako nové, podrážka nesešmajdaná a to se malý učil chodit.
Prďolka měl podobné tenisky:


Letos poprvé vyzkoušíme i zimní boty, které jsme koupili v bazaru.

Když už se prokoušete značkami a rozhodnete se, jakou cestou se vydáte (zda jen měkká obuv nebo i pevnější), přijde další drobnost - jakou velikost, protože v botě musíte nechat místo pro prsty a pro růst nohy, musíte tedy počítat s nadměrkem (uvádí se od 1cm do 1,5cm). Obkreslíte tedy malému nohu změříte nejdelší místo, připočtete nadměrek a máte vnitřní délku boty. Když byl malý menší a noha mu rostla rychleji, obvykle jsem počítala s nadměrkem 1,2cm, někdy 1,5cm. Teď když je větší a nožka mu roste pomaleji, počítám s nadměrkem max 1cm, protože jinak mu boty nesedí a špatně se mu v nich chodí.


A tu se dostávám k další záležitosti, koupím dvoje drahé boty, které skoro nevynosí, protože mu náhle poroste noha? Například zimní obuv jsem kupovala mnohem dřív, abych měla značku, kterou chci. Nebo mám jedny boty vzít z bazaru? Co by na to asi řekla Liga spravedlivých matek? (Ta co odsoudila mou krupicovou kaši pro malého).

Dělám to teď tak, že jarní, podzimní a letní obuv kupuji vždy novou. A pokud něco pošle kamarádka po synovi za levnější cenu, beru to. Na jaře a v létě jsme venku poměrně často, více bot se hodí a že se zničí nové dražší boty mi nevadí, protože je malý opravdu vynosí, okope a využije.
Letos poprvé jsem v zimě koupila jedny nové Frodda, které chci, ať maximálně využije a druhé jsem vzala z bazaru Geoxy, které vypadaly jako nové, přesto byly hojně nošené. V zimě přeci jen tak často venku nejsme a hlavně tam ani jeden nevydržíme dlouho. Tak jsem si říkala, že druhé nové koupíme, kdyby z těch Froddo vyrostl, přeci jen už mu ta noha neroste tak rychle a tak mám hlavu jako škopek z bot méně často.


Manžela lamentace o botech už nebaví poslouchat, ani se mu nedivím. Botní záležitosti tedy probírám s kamarádkou, která vždy byla můj průvodce dětskou obuvi, za což jsem jí vděčná, protože mě mockrát navedla správným směrem a četla mé eseje o tom, které botky vybrat. Teď si tenhle výlev můžete přečíst i vy, snad vám pomůže:-)

Máma Klávesnička

Hlášky dětí II.

Na dětech je úžasné to, že co mají na srdci, to hned taky na jazyku, nelámou si hlavou s tím co je vhodné a co ne a jejich vnímání světa je prostě úžasné. A přesně proto vznikají věty, které nás dospělé pobaví a připomenou nám tu dětskou kreativitu a představivost, ze které jsme už my vyrostly. Proto jsme s Klávesničkou sepsali hlášky nedávných dní, abyste se i vy mohli pobavit.



Hlášky kluků Mámy Kačky

Syn: Jé v nočníku mám 3 bobky - to je maminka, ten velký tatínek a ten malinký miminko.

Syn ukazuje na pána s nadváhou: Jé mami ten pán má taky v bříšku miminko?

Syn: Mami proč máš tak velký zadek?
Já: Protože mi tak narostl.
Syn: Ale je pěkný. Táto mamka má velký a pěkný zadek.

Syn: Tati já vidím to hrozné horko.
Táta: Já ho teda to horko nevidím.
Syn: Ty si ale trdlo, když ho nevidíš.

Při grilovačce u babičky
Babi z tebe by byl ale dobrý špekáček

Dojedou sousedi s kočárkem a v něm mají měsíční miminko, na zahradu kde grilujeme. Syn se jde hned podívat a sousedi říkají: To je chlapeček jmenuje se Honzík. A co budete mít vy? (V lednu čekáme miminko)
Syn: No přece špekáčky.

Při čtení
Táta: Co dělá čáp?
Syn: Staví hnízdo.
Táta: A co nosí čáp? (Předpokládaná odpověď miminka)
Syn: No přece paličky.

Na obrázku jsou na stavbě na zemi rukavice a syn říká: Dívej tati utrhnuté ruky.

Starší sedí na nočníku a slyším, jak tlačí.
Doběhne za mnou mladší a říká: Mami spláchni bráchu do záchodu?
Já: Proč?
Syn: Já ho nemám rád, když tak moc smrdí.

Táta: Běž si uklidit hračky do pokojíčku.
Syn: Já na to dneska nemám už nervy, až zítra.


Hlášky syna Mámy Klávesničky

Syn obědvá s tatínkem, zatímco jsem byla na toaletě.
Ptá se, kde je máma. Tatínek odpoví, že na záchodě.
Na to syn konstatuje: Máma sere.
(Cítím potřebu dodat, že toto slovo nepochytil u nás doma, ale v jiné domácnosti.)

Chystáme se s malým ven, oblékám se a ptám se, spíš pro sebe: Jsem v tom tlustá?
Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat: Ano. Říká náš klučík.


Která se vám líbí nejvíce? A vzpomenete si taky na nějakou?

Máma Kačka a Klávesnička

Bez plen

Nedávno jsem tu psala článek o tom, jak mi nočník nedá spát a jak jsem řešila, že náš drobeček má stále pleny. A pak přišel den jako každý jiný, kdy se dělo vše stejně jako předchozí dny a najednou začal malý chodit na nočník. No, úplně tak snadné to nebylo.

Přestože je to už 14 dnů, mám z toho radost jakou mívám o Vánocích, a tak se s vámi musím podělit o příběh, kdy se nočník stal naším nejlepším kamarádem.


Začalo to jedno odpoledne, kdy se malý vzbudil po poobědovém spánku a mně se ten den opravdu nechtělo neustále přebalovat a máchat plenky. A to tak moc, že jsem přidala teplotu na termostatu a nechala ho lítat jen v tričku. Abychom nevyšli ze cviku, vysvětlila jsem mu, na co tu máme ten nočník, ale vzhledem k tomu, že jsem mu to už říkala tak 300x, nepřikládala jsem tomu význam, ani důležitost.

Po asi 2 hodinách jsem si všimla, že malý bude čůrat a dala jsem ho na nočník. Začal brečet jako už tolikrát předtím. Konečně mi došlo, že možná není problém v tom, že by nechápal, co tam má dělat. Spíš jsem já nepochopila jeho, že je náš malý tradicionalista a že se vším novým má vždy problém. Když se "najednou" měl zkusit krmit sám - lžičku pro sebe měl na stole již od jednoho roku, sám začal jíst až někdy ve 2 letech, když měl začít pít z hrnečku bez pítka, když se musel jednu dobu sprchovat místo koupání, když se z kašovité konzistence jídla postupně přecházelo na kousky a měl kousat a tak podobně. Na nočníku jsem ho tedy rozesmála a zabavila než se vyčůral. Následně jsem ho pochválila a řekla mu, ať si to jde vylít a spláchnout do záchodu jako velký kluk. To byl ten zlom! Ohromná radost ze splachování!

Ještě jsme však neměli vyhráno. Zbytek dne lítal bez plenky a chodil na nočník. Další den taktéž. Třetí den jsem mu zkusila dát slipy a tepláky a vysvětlila mu, že do nich se nečůrá. Jenže prďola si tam čůral. Nevím, jestli za to mohu děkovat látkovým plenám.
Tak jsem se obrnila trpělivostí a prostě jsme zkoušeli dočůrávat na nočník. Nedařilo se. Až po 2 dnech takhle na večer to 2x stihl na nočník aniž by počůral slipy. Paráda!
Pak už jsme jen celý týden trénovali a pořád prali (já ládovala pračku, malý zapínal). A nestíhali doběhnout na nočník. Teď už je drobek na tom lépe, zvládne i celý den bez nehody, už čůrání vydrží zadržet než doběhneme na nočník. Skvělé je, že mu nočník nemusím připomínat, po spaní se zeptám, ale jinak mě upozorní sám, že se mu chce. Někdy si už sám stáhne kalhoty a slipy a sám si na něj sedne.

Kupodivu nebyl problém s nocí a spánkem. Malý zvládl být bez pleny na noc už po 4 dnech.

Ovšem jak to bylo s tím bobkem? Jako správná vystresovaná matka jsem z toho nespala, nejedla a zhubla 5 kilo. To jenom proto, že dřív než se malému chtělo na velkou, dostala jsem mnoho rad a hlavně příběhů o tom, jak děti nechtěli kakat na nočník a měli zácpu a museli na pohotovost (a skoro umřeli!). Samozřejmě, že mě nenapadlo, že malému se prostě na velkou nechce, hned jsem si myslela, že nechce kadit na nočník a bude mít zácpu a pojedeme na pohotovost! Naštěstí se poprvé vykadil do slipů:-) Párkrát to stihl dodělat na nočník. Pak pochopil, že i bobek (malý tomu říká fa) patří do nočníku. Teď už vesele kadí do nočníku a listuje si při tom v knížce - jako děda! :-)

Nočníkový příběh by ukončila slovy našeho klučíka: "Papá plenko!"
Máma Klávesnička

Tři mýty o látkových plenách

Látkové pleny jsme s malým používali přes 2 roky. O jejich výběru rozhodla jedna nevinná otázka mé mamky: "A jaké budeš používat pleny?" Nevěděla jsem, neuvažovala jsem o tom. Navrhla mi, ať zkusím látkové pleny a já na to proč ne?! A bylo to.

Nejdřív mi to s nimi nešlo, pak už to byla rutina a přišlo mi divné dávat dítěti "papír" na zadek. Byly doby, kdy jsem se přesvědčovala, že ještě vydržím a když už nic, tak aspoň ulevím přírodě. Tady by určitě někdo namítl, že pokud chci být tak šetrná k přírodě, mám taky používat kalíšek místo vložek:-) Ale já to brala tak, že aspoň něčím přispěji.

Nechci tady rozebírat výhody a nevýhody látkových plen, ono to je taky hodně o tom, co komu vyhovuje. Chci jen poukázat na 3 mýty, které jsem o plenkách slyšela a z mé zkušenosti nejsou pravdivé.


1. První investice je velká, ale celkově vyjdou levněji než papírové pleny

Za mě nesmysl. Už si přesně nepamatuji, kolik ty pleny stály. Matně si pamatuji, že okolo 4000 až 5000 korun českých a to jsem jich kupovala 40 kusů, plus jsem dokupovala 15 kusů na podkládání a utírání, ale to byly nějaké levnější s nižší gramáží. Vím, že jsme to jednou ze srandy s manželem počítali (to jsme ty ceny ještě měli v hlavě), vzali jsme v potaz elektřinu, vodu, prášek apod. Dospěli jsme k názoru, že to vyšlo takzvaně šulnul oproti papírovým plenám.


2. Budeš mít motivaci malého naučit na nočník

Kdo někdy neslyšel větu: "My používali látkové pleny a naše děti chodili na nočník od roku, roku a půl. Dnes jsou papírové pleny a matky nemají potřebu učit dítě na nočník, protože s papírovými nemají žádnou práci."
Po zkušenostech s odplenkováním našeho dítka, se tomu musím smát. Myslím, že motivaci má každá matka, nehledě na to, jaké pleny používá. Tlak okolí a neustálé dotazy, jestli má dítko ještě plenu nenechávají nikoho chladným.
I kdybych se na hlavu stavěla a že jsem se jednu dobu stavěla tak náš malý nezačal chodit na nočník, protože jsme chtěli my a používali látkové pleny, ale až byl on připraven a rozhodl se, že si teda zvykne na nový nočník a opustí starou známou plenu.


3. Dítě ucítí vlhko a nebude plenu chtít a začne chodit brzo na nočník

Tomu se už směji, hlavně protože jsem tomu věřila. Přišla jsem ale na to, že naše dítko sice cítí vlhko v plence, ale je prostě zvyklé 2 roky čůrat a kakat do plínky a jako malý tradicionalista má trochu problém přesedlat na něco nového, tedy nočník. Mokro ve slipech nebo v tepláčcích mu vadí a vždy na to upozorní. Takže u nás to bylo spíš o tom odhodit staré zvyky a začít s novými.


Používání látkových plen nelituji, byly doby, kdy mě rovnání a věšení plen uklidňovalo, ale nyní prožívám 14 dní euforie, kdy malý chodí na nočník a já už nemusím prát, věšet, rovnat pleny a neustále přebalovat, rušit malého od hry. O tom, jak jsme se zbavili plen, napíšu někdy příště.


Jaké jste používali pleny vy a jaké máte s nimi zkušenosti?

Máma Klávesnička

Zácpa u batolat

Myslela jsem si že u třetího prcka mě nemůže nic překvapit i doktorka mi dovolila chodit na kontroly co dva měsíce a ne po měsíci, abych nem...