Zácpa u batolat

Myslela jsem si že u třetího prcka mě nemůže nic překvapit i doktorka mi dovolila chodit na kontroly co dva měsíce a ne po měsíci, abych nemusela tu svou smečku tahat pořád dokola na kontroly. 

V první řadě mě překvapilo to že můj třetí drobek je úplné zlatíčko, vysněné miminko každé mámy, skoro vůbec nebrečel, spinkal krásně v noci (budil se jen 2 na kojení), od chvíle kdy se naučil usmívat se jen pořád smál a ne jednou se mi stalo že jsem ho odložila do postýlky a on sám usl = mít doma jen ho mám opravdu dovolenou.

Moji straší byli hrozně uplankané miminka, pořád na rukách a i přesto řev, hodně je trápilo nadýmání a nic nepomáhalo, kapky co mi předepsala doktorka vše akorát zhoršili a tak jsem čekala kdy je to přejde....obrat k lepšímu nastal ve chvíli kdy jsem začala přikrmovat, oba dva hned od první lžičky baštili příkrmy jako o závod. Začali lépe spávat a celkově se uklidnili.

Paradoxeně třetí měl s příkrmy problém, ne že by mu nechutnaly, ale bolelo ho po nich břicho a měl hrozné zácpy. chudák neměl třeba i tři dny stolici a pak tlačil až byl rudý a v plence jen malý králičí bobek. Volala jsem hned doktorce. Ta mi poradila dát mu napít trochu kojenecké vody, nutno podotknout že jsem ho kojila, ale občas to dětem nestačí. 

A tak jsem koupili flašku a zkusili jsme to, moc velký úspěch to nemělo, malý té vody vypil vždy jen trochu, tak jsem začala na netu pátrat sama. A našla jsem toho spousty, níže najdete tipy které se osvědčili u nás.

Vynechat zeleninu a ovoce co zácpu podporujeme - přeťala jsem mu dávat mrkev, banán borůvky,...

Laktobacily pro podporu trávení jsem si začala já dávat i malému a musím říct že nám to prospělo oběma.

Voda mu moc nechutnala, tak jsem zkusila uvařit čaj, ten byl taky bez úspěchu - starší kluci my to taky nechtěli a tak jsem měla odzkoušenou jablečnou šťávu, kterou jsem ředila vodou. A panečku hned byla flaška vypitá.

A poslední tip. Který zabral a zabírá pořád jsou švestky - dá se koupit jak přesnídávka, tak i šťáva (na tu chodím do drogerie DM).

A pak to chce hlavně čas.....malý si po 2 měsících na novou stravu zvykl, teď už jí vše a zase máme usměvavé miminko. 

Máma Kačka

Oprášila jsem řidičák

Za volant jsem o víkendu usedla po 6 letech a jak to vše vlastně vzniklo?

Řidičák jsem si udělala už na střední, hlavně protože to v rámci školy bylo za půlku, takže mi to přišlo logické - navíc jsem si cvičné jízdy mohla dávat i místo vyučování a tak s občas ulít.

Učitel v autoškole mě hrozně chválil, že mám pro to cit a že mi moc nevěří, že jsem nikdy předtím za volantem neseděla. 

Moje závěrečné zkoušky byli fakt k popukání - den předem jsme si projeli všechny trasy, které se jezdí a já byla v klidu. Se mnou ten den dělal ještě jeden spolužák, který řídil několikrát i před autoškolou a závěrečky dělal přede mnou, k mému překvapení je nezvládl a mně tím přidal na stresu.

Když přišla řada na mě, měla jsem štěstí - jeli jsme tu nejjednodušší trasu a ke konci jsem si říkala, všechno je v pořádku, tohle mám v kapse a víte co se stalo? Přímo přede mnou se převrátil menší náklaďák a náklad s pytli briket se rozsypal na vozovku. Já stála, tedy spíš seděla, jako opatřená a nevěděla co mám dělat. Nakonec se za mnou ozvalo, vemte to přes ten chodník, tohle vypadá na delší dobu. No ono se to řekne, ale hůř provede hlavně, když tam máte mezeru jen o krok větší než auto. Ale nakonec jsem to zvládla.

Mé nadšení že budu moct konečně řídit se změnilo ve chvíli, kdy jsem sedla do auta našich a zjistila že je to úplně jiné, daleko citlivější a pro mě totálně nepohodlné, pár krát jsem to tedy zkusila a pak to vzdala, možná kdybych měla auto vlastní, ale s našima jsem mohla jezdit jen tak jednou za dva měsíce (tím že jsme měla plno jiných aktivit).

 

Za nedlouho na to jsem otěhotnět a to už jsem měla strach, pak znovu těhotná a když jsem porodila i podruhé obava se ještě zvětšila, hlavně s malými dětmi za zády to byl risk, nikdy nevíte co vám ti lumpové vyvedou.

Jenže manžela to štvalo, hlavně kvůli tomu že když jsme někam jeli na návštěvu mohl jen jedno pivo, aby pak domů mohl řídit. A když jsem kupovali nové větší auto, prohlásila jsem že když to bude automat tak to řízení teda zkusím, ale s manuálem si netroufnu. A tak manžel sháněl automat a podařilo se mi to, jenže v té době jsem už byla zase těhotná, po porodu byl na mě syn přilepený 24 hodin denně a do auta se miminem, které každou chvíli řve, nechci to nechci děkuji. 

Teď o víkendu do mě začali tchánovci rýpat, kdy začnu řídit a já na to že nebyla příležitost. A tak se hned nabídli že zítra ráno kluky pohlídají, čekajíc na nějakou mou další výmluvu, ale ta nepřišla. Druhý den jsem uspala mimčo a hned řekla že můžeme vyrazit....byli v šoku hlavně můj manžel. 

A tak jsme jeli na místní málo frekventovanou cestu a já po 6 letech sedla za volant, po hodině jsme se vrátili a při zpáteční cestě jsem navrhla že odřídím nenáročný úsek i s kluky za zády domů. Ten den jsem měla pocit že se do mě můj muž ještě více zamiloval. Ale přikládám to spíše k faktu že si bude moct velmi brzy dávat pivo a štamprlu i o víkendu dle libosti, protože já budu řídit. A co vám budu povídat hlavně to pivo je pro něj prostě láska na celý život.

Máma Kačka

Matka bez práce

Je těžké se po 3 letech doma vracet do práce. Je to o to těžší, že se budu vracet do zcela nové práce (snad), protože z té staré mě propustili. Do toho každé ráno brečí dítko, proč musí chodit do školky a proč mamka musí chodit do práce, když tam chodí tatínek. A maminka mu trpělivě odpovídá a vysvětluje, že musíme platit za elektřinu, jídlo atd a že mamka musí pracovat a že bude chodit do práce. V to doufá, jistá si tím vůbec není.

V současné době je děsně těžké najít práci. Je to těžké už pár měsíců. Nové pracovní nabídky se objevují sporadicky - pokud tedy nechci prodávat produkty po telefonu nebo salámy v supermarketu. A já bych ráda trochu navázala na to, co jsem dělala. Nemusím hned zase dělat vedoucí a mít služební auto, mně nevadí se vypracovat od 0, tak, jak už jsem to udělala. Jen bych zase chtěla trochu akční práci, kde využiji angličtinu a své zkušenosti a bude tam i ten stres. Mám poměrně jasnou představu, co bych chtěla dělat, ale tím Vás nebudu zdržovat, protože to nikoho nezajímá, ani ty slečny a paní, co pracují na personálních odděleních. Vlastně to bych jim křivdila, těm se vždy líbím a pak to předají panu manažerovi, který si znovu pročte životopis, motivační dopis a jejich poznámky a rozhodne, jestli můžu jít do užšího výběru. A buď nemůžu nebo následuje kolotoč několika dalších pohovorů a následně vyberou někoho jiného. Důvod? Všechno bylo perfektní, ale pocitově vybrali jiného uchazeče.

Začínám si myslet, že jim vadí akorát to, že jsem matka a mám dítě. Neříkám, že jsem perfektní, ale pokud chci konkrétní zpětnou vazbu na čem zapracovat, abych se posunula dál, neumí mi ji dát. Prostě jen pocitově.

Tak to jsem jako člověk takové hovado? Že pocitově se nehodím do žádného kolektivu?

V kolotoči, hledání, neustálých dotazů od všech "Co práce?" si připadám už jen jako pečovatelka, kuchařka, pekařka, pradlenka, žehlička, nákupčí, zahradník.

Celý den myslím na práci, že žádnou nemám, že další měsíc už mi nepřijdou žádné peníze, v noci nemůžu usnout, protože myslím na to samé a když už usnu, zdá se mi o práci, že žádnou nemám nebo že mě z ní vyhazují.

Občas stojím zamyšlená, co se stalo s mým životem, jen postávám a jsem úplně mimo.

Dnes jsem tak zatuhla v obchodě a skoro si nevšimla, že se paní prodavačka něčeho dožaduje - mojí občanky.

Já: "Prosím?"

Prodavačka: "Můžete mi prosím ukázat občanku, že je Vám 18 let?"

Kupovala jsem moc piv dědovi a taky kořalku.

Já: "To je milé, víte, mně je letos 35."

Prodavačka: "To není možné."

Kontroluje občanku.

Prodavačka: "To není možné. Jak to děláte?"

Já (mrknu na pás): "Tím chlastem to není."

No i v temném dni může být světlá chvilka.

Pak jsem přišla domů, vybalila nákup a poslala životopis na pozici prodavačky - práce za obslužným pultem. Vypadá to, že tam bude milý kolektiv.

Máma Klávesnička

Dítě jako řešení

Poměrně často se setkávám s názorem, že dítě vyřeší každý problém:

Je Ti 30? Jsi smutná? Pořiď si dítě. Nejvyšší čas.

Nemůžeš najít práci? Tak zůstaň doma a pořiď si další dítě. Nebo rovnou dva!

Máš po porodu problémy s menstruačním cyklem? Pořiď si dítě, znovu poroď, ono se to srovná.

Neklape Ti to doma? Hádáte se? Pořiďte si další dítě.

Jsi často smutná? Měj další dítě, nebudeš mít čas na nesmysly.

Máš spoustu oblečení, hraček a dalších věcí po dítěti? Pořiď si další, ať se to pořádně využije.

Možná takhle problémy někdo řeší. Jednou jsem v hospodě potkala kamarádku ze základky ve svatebním. Slavila svatbu a řekla mi: "Víš, dlouho jsem nemohla najít práci, tak budu na mateřské a pak rodičovské."

Jiná známá mi řekla, když jsem ji potkala těhotnou a gratulovala jsem jí: "Mě to v práci strašně nebavilo, tak jsem si řekla, že budu raději doma."

Hmm, dneska se mi opravdu nic nechce dělat, necítím se dobře několik týdnů a dlouhodobě nemůžu spát. Až se manžel vrátí z práce, řeknu mu, že si MUSÍME pořídit další dítě, protože tím má nespavost skončí, evidentně nám splatí hypotéku a vydělá na Mazdu MX-5.

A teď vážně. Přiznejte se, komu dítko vyřešilo všechny problémy světa?

Já půjdu zatím nastartovat dvacet let starou felicii a budu se modlit, ať chytne, protože musím pro své dítě do školky. Nerada bych ho tam nechávala, když je to moje spása.

Máma Klávesnička

Pavouk

Moc, hodně moc se bojím pavouků. "Bezva nápad přestěhovat se na domek." Řekl mi kdysi kdosi, když zjistil, že se jich bojím.

Předevčírem když už všichni spali (jak jinak!) a já se šla osprchovat, narazila jsem na toto stvoření.

Co teď? Co teď? Vzbudit manžela? Nesprchovat se? Zahnat pavouka? Ale jak ho zítra najdu, abych se měla na pozoru, aby na mě náhodou neskočil ze zálohy, ty bláho!

Víte, vždycky jsem si myslela, že když budu mít dítě a budu už jako dospělá, že se přestanu bát pavouků a prostě je bez mrknutí oka vezmu a vynesu ven.

To se však nestalo.

Naštěstí jsem dostala geniální nápad. Přiklopím ho sklenicí a ráno řeknu manželovi, ať jej vynese. Musela jsem se za tu myšlenku pochválit. Bohužel manžel vstával v 5 hodin a tou dobou jsem byla mrtvá a vůbec jsem ho neslyšela. Slyšela jsem až zvuk skopnuté sklenice.

"Opravdu výborný nápad dávat sklenici doprostřed koupelny!" Nadával manžel.

"Viděl si, kam ten pavouk utekl?" Odpověděla jsem. Zůstalo to bez odpovědi.

Ten den jsem měla v plánu uklidit koupelnu, ale vykašlala jsem se na to. Co když ten pavouk někde číhá, aby na mě skočil? Už jsem psala, že byl velký a černý a vážně ošklivý?

Včera večer jsem šla do koupelny, byla jsem obezřetná, nejdřív jsem si rozsvítila na chodbě, pak otevřela dveře do koupelny, rychle nakoukla, zda se někde nevyskytuje a až pak rozsvítila světlo v koupelně a málem dostala infarkt. Byl tam! Už na mě čekal! Běžela jsem za manželem, který byl naštěstí vzhůru.

Zachránil mě můj hrdina. Sice s breptáním, ale zachránil.

A co z toho plyne? Že se musím chodit sprchovat, když je manžel vzhůru.

Máma Klávesnička

V době corony

Psát články v této době je pro mě trochu science fiscion. Proč? Nejen kvůli času, ale i kvůli tomu že nevím co psát, jsem tak nějak na bodu mrazu.

Mohla bych tu vylíčít jak jsem totálně naštvaná na život, osud, boha…(říkejte si tomu, jak chcete), že mi zase nadělil další zkoušku a že můj život za posledních 5 let se změnil v horskou dráhu a to doslova - randění, první těhotenství, stěhování, druhé těhotenství, stěhování, nevěra, rozchod, randění, stěhování, zásnuby, svatba, třetí těhotenství a teď corona…….

A nakonec jsem si dnes řekla, že vám sepíši krátký článek o tom, jak to u nás všechno vypadalo, protože cítím, že jsem konečně v bodě, kdy se o to s vámi můžu podělit.

První měsíce co to začalo, jsem měla jen strach. Můj muž dělá ve firmě, kde se potkává s kamioňáky a představa že to chytneme mě fakt děsila, sice nejsme ohrožená skupina, ale i tak můj nejstarší má problémy s imunitou, takže hladký průběh by to u něj asi nemělo a napadaly mě myšlenky tipu: co budu doma dělat se třema nemocnýma dětma?... stačil mi únor, kdy jsme všichni lehli s chřipkou (včetně miminka) a byl to masakr.

Postupem času můj strach opadl a zjišťovala jsem, že bych se měla bát úplně něčeho jiného a to toho, že musím být zavřená v bytě 3+1 s 2 akčními dětmi a novorozencem, který ke spánku potřebuje klid, jinak je protivný a řve. A aby toho nebylo málo na FB a netu na vás vyskakují články a příspěvky tipu - Užijte si tohle období, kdy jste všichni spolu, Berte to jako příležitost pro získání nových zážitků,….blablabla keci, keci.

Do toho přišel muž s úžasnou novinkou, všichni jeho spolupracovníci ze Slovenska se vrátili domů a on teď bude dělat práci za další 3 lidi - na jednu stranu super, bude dost peněz, dostane i nějakou prémii, ale na stranu druhou, ráno vstává ve 4 a domů se vrací po 6 večer a je totálně unavený = nervní…. a nervního táta je kolikrát horší jak všechny děti dohromady.

A pak ty roušky, jak chcete, vysvětlil 3 letému dítěti, že musí mít na puse náhubek, ksichtolep, aby se nenakazil, videa na internetu jsou sice pěkná, ale co si budeme povídat je to prostě nepohodlný pro nás, tak jak to může být pohodlné pro dítě které, když se konečně dostane ven, tak létá jako raketa sem a tam.

Ze stavu nasranosti mě ale nedávno dostala zpráva, že u nás ve městě se virus hodně rozšířil a je možné, že budeme uzavřeni, čímž jsem se vrátila zpátky ke strachu. Nakonec se situace uklidnila, ale ten pocit když každé 3 hodiny hlásí rozhlas a vy čekáte, co zase bude, nebo jestli jen opakují, co hlásili před chvílí….fakt hrůza a i teď když začne znít znělka je ve mně malá dušička.

Jako chápu, že tahle situace není lehká pro nikoho a my jsme na tom ve srovnání s ostaníma ještě dobře (manžel má práci, nemusím kluky nic učit, když chodí jen do školky, nejsme ohrožená skupina,….), ale nejsem ten tip člověka, co si hraje na sluníčkové nebíčko, ikdyž uvnitř mě je bouřka a dle mého každý má právo se s touto situací vyrovnávat po svém.

Pro srovnaní naše dvě babičky - jedna volala, že chce vidět pravnoučata, kdyby to náhodou chytla, že už má svoje odžité, tak ať si jich ještě aspoň užije a ta druhá se totálně izolovala a tak jí posíláme alespoň fotky. Chápu a respektuji oba jejich postoje.

A na závěr - dneska se mi zdál sen, že jsme byli na dovolené v Jeseníkách na Pradědu a měli jsme všichni roušky a mně došlo, že jsem se dostala do stavu SMÍŘENÍ, do stavu kdy už to beru prostě tak jak to je a ikdyž je to teď pro mě hodně náročné období, prostě s tím nic nenadělám, musím to příjmout jako i ty ostaní věci a věřit že brzy na své životní horské dráze poletím zase nahoru, ikdyž bych už konečně uvítala chvilku jízdu po rovince.

Máma Kačka

Trochu sexuální výchovy

Nebudu psát o narození syna jako o nejsilnějším zážitku v mém životě. Asi by se to patřilo a určitě by se to hodilo k nám na blog, ale nebyla by to pravda. Neříkám, že nebyl silný, ale nikdy nezapomenu ten pocit, když stojíte v nemocnici a čekáte na výsledek HIV testu.

Nevím, jak to funguje dnes, ale když jsem šla do nemocnice asi před 12 lety na test HIV, který jsem chtěla nechat zaplatit pojišťovnou, musela jsem vyplnit podrobný formulář o tom s kým, kde, jak často jsem spala a následně jsem byla poučena o tom s kým, kde a jak často mám s někým spát.

Pamatuji se, že jsem čekala na chodbě plné lidí, když vyšla sestřička a doslova zakřičela: "Kdo je tu na ten test HIV?"

Celou dobu mi přišlo, že se mnou jednají jako s promiskuitní osobou, která podváděla svého přítele hned s několika muži. Tehdy mi to vadilo, protože mi bylo přes 20 a měla jsem jednoho sexuální partnera a dlouho dobu jsem netušila, že spí s kýmkoli, kdekoli, s několika najednou a podobně.

Dnes je mi přes 30 a celkově jsem měla 2 sexuální partnery a kdybych mohla vrátit čas, měla bych jen toho jednoho - svého manžela.

Když mi bylo 17 let, nějaký dospělý mi řekl, že člověk by měl spát jen s tím, s kým si dovede představit mít děti a společný život. Tenkrát jsem si řekla, že je to hrozná hovadina. Dnes si myslím, že je to pravda. Dává mi to smysl.

Zkrátím to. Jít na test a vyplňovat formulář bylo strašné. 14 dnů čekání na výsledek přímo mučivé. Čekání 5 minut před dveřmi než Vám oznámí výsledek, bylo děsivé. Skoro jsem omdlela.

Byl to ten nejsilnější zážitek v mém životě, na který nikdy nezapomenu.

Jo výsledek byl negativní:-)

Máma Klávesnička