Možná je to tím, že jsem po porodu stále přecitlivělá, přestože je to už 2,5 roku (připouštím, že jsem se za tu dobu nabrečela víc než za celý život). Možná je to i tím, že se mi určité věci dějí v období periody a to se mi vyhýbá i manžel. Ale možná je to i tím, že se to občas skutečně děje.
Mluvím o tom, že někdy mívám pocit, že dítě nebo i matka, se nehodí do obchodu, společnosti, vlaku, autobusu, na chodník nebo do restaurace.
Přiznám se, že nejsem ten typ, co od 4 měsíců chodil s dítkem na cvičení, od půl roku do restaurace, když se mu nechtělo vařit (není myšleno zle) nebo kojil na veřejnosti. Kojila jsem příliš krátce a naštěstí, když už jsem v té době byla venku, syn najíst nepotřeboval. Píšu naštěstí protože jenom ta představa, že ho budu muset někde na veřejnosti nakrmit mě děsila. Syn se neuměl zpočátku přisávat, takže i po měsíci mu to trvalo 15 minut a představa, že někde zápasím s prsem a snažím se nakrmit brečícího syna a lidi se pohoršeně dívají, mě doháněla k šílenství a breku.
Mám pocit, že jsem prvního půl roku, možná roku nikam moc nechodila. Nepočítám pravidelné každodenní procházky s kočárkem po dědině a drobný nákup v místním obchodě. Ale návštěvy jsem omezila jen na rodinu a nedělo se to často. Po tom roce jsem se začala cítit lépe a rozkoukávat se a s dítkem jsem se přihlásila do cvičení. Začali jsme ho brát na nákupy. Jak začal chodit, chodili jsme spolu všude. U nás na dědině se cítím dobře. Tady mi přijde, že děti mají rádi a jsme vítáni v obchodě, na poště i obecním úřadě.
Ale když jsem s prďolkou ve městě, už to není ono. Přijdeme do drogerie a cítím se jako vetřelec, protože panebože zase tu je nějaká matka s dítětem. Je třeba je hlídat, aby něco neshodili, nepřerovnali šampony nebo něco neukradli? Do restaurací jsem odmítala zpočátku chodit úplně. Co když ta naše dupka nevydrží sedět a čekat a bude rušit ostatní hosty. Poprvé jsem s ním šla do restaurace, s děvčaty ze cvičení i s ostatními dětmi. V dané restauraci měli i dětské hřiště, tak jsme si myslely, že děti nevadí. Ale vadily. Hned při příchodu jsme byly upozorněny, že do 12 máme odejít, protože to chodí manažeři na oběd. Když jsem dělala manažera a šla jsem na oběd, děti mi nevadily:-)
Obavy z chození do restaurací zmizely na dovolené v zahraničí, kdy jsme jedli venku a vše probíhalo hladce, syn vydrží u stolu si hrát s autíčky, číšníkům ani hostům nevadí a nikdo se na vás nedívá pohoršeně, že jste neuvařili oběd! Co proboha doma celý den děláte?! :-)
Nedávno jsem viděla představení Čtyři dohody s Jaroslavem Duškem. Teď si na něj vždy vzpomenu, když mám pocit, že to dítě se někde nehodí a ještě si chce cvaknout na vypínači a rozsvítit světlo!
Nedávno jsem taky zjistila, že ani matka se nehodí všude a už vůbec ne do práce, pokud chce to, na co má ze zákona nárok. Ale o tom zase někdy jindy.
Taky máte pocit, že se vy a Vaše dítě někam nehodíte?
Máma Klávesnička
Žádné komentáře:
Okomentovat