Už devátým měsícem se ve mě vývoji náš třetí přírůstek. Člověk by řekl, že když je to potřetí, už to všechno budu znát a nic ho nepřekvapí....no opak je pravdou.
Tohle těhotenství jsem si chtěl a užít. Nejen kvůli tomu že to je pravděpodobně moje poslední, ale i protože předchozí dvě pro mě byli hodně náročné.
Moje první těhotenství jsem chodila celou dobu na brigádu do hospody, kde jsem pracoval na zahrádce za barem (hlavně kvůli nějaké kačce navíc na výbavičku), takže můj den vypadal tak, že od rána do večera jsem běhala, pak přišla domů s nateklýma nohama a šla rovnou spát.
Mé druhé těhotenství začalo cca 3 měsíce po prvním porodu a tudíž jsem tentokrát neběhala za barem ale kolem mimča, navíc jsme se stěhovali a do toho všeho jsem přišla na to že mě můj, teď už expartner podvádí, což byl psychický nápor jak blázen.
Ale tentokrát to všechno vypadalo jako z pohádky…..
po svatbě s úžasných chlapem, kluci se na miminko moc těšili, starší chodil rád do školky a i když jsem na začátku měla silné nevolnosti, byl to pro mě jen náznak toho, že by to mohla být vysněná holčička. No bohužel k mému překvapení mi po několika vyšetření zjistili, že mám v pravé ledvině velký kámen - doktor mi oznámil, že musí ven, ale až po porodu, že teď mi maximálně může nechat zavést cévku s ledviny do močového měchýře a bolesti by přestali....po pár konzultacích s dalšími maminkami, co měli podobné problémy jsem se dozvěděla, že cévku vám všichni sice doporučují, ale i přesto to bolí (a při větším pohybu si jí uvědomujete), nehledě na to že pár maminek mělo i další komplikace. Tak jsem se rozhodla vydržet, co nejdéle to půjde s "mírnými bolestmi". Po 4 měsících se mi trochu ulevilo a tak jsem se rozhodla začít si vše naplno užívat...ale i přes všechny snahy se vždycky objevilo něco co mě zase odvedlo od lenošení, cvičení, psaní pravidelných článků,….. furt nějaké vyšetření, od podzimu začali kluci hodně marodit, tchánovci dělali několik rekonstrukcí při kterých musel manžel asistovat a já se nemohla dočkat svátků, až budeme všichni spolu doma. Viděla jsem to jako poslední záchytný bod před porodem, kdy budeme všichni spolu a naplno se budeme připravovat na příchod mrňouska.
ALE….
Poslední měsíc byl pro mě snad nejhorší - ledvina občas bolí, mě všechno totálně unaví, břicho mám snad dvakrát větší než s kluky a prcek uvnitř spí jen minimální dobu, jinak si hraje na fotbalistu...zrovna včera zjistil že kopat mě do žebra je hrozná sranda.
No co vám budu povídat, nakonec jsem se mezi svátky modlila, aby co nejdříve vylezl a já už mohla zase nějak normálně fungovat. Můj šestý smysl mi říká, že už to bude dokonce tohoto týdne, tak uvidíme.
Zatím se tedy s vámi trochu s depresivně naladěným článkem loučím a brzy můžete čekat krátký snad radostný článek o tom, zda máme doma holčičku nebo nám do smečky přibyl chlapeček.
Máma Kačka
Žádné komentáře:
Okomentovat