Tohle začne řešit asi každý rodič ve chvíli, když z jejich drobečků vypadnou první slůvka.
Když tohle období začalo u nás, nějak jsem se necítila dobře neustále syna nutit mi říkat prosím a děkuji, přišlo mi to jako vydírání a navíc, když jsem se zamyslela - je opravdu nutné, aby mě prosil o každé jídlo, pití, kapesník atd.
Kdybych byla já např. nemocná a musela bych neustále o vše, co bych potřebovala prosit a děkovat to by mě taky nebavilo. A co by mě štvalo ještě víc, kdyby mi někdo neustále připomínal, že jsem zapomněla říct kouzelné slovíčko.
Navíc už jsem několikrát sama viděla, že toho slovíčka pak děti využijí - mami prosím ještě jeden bonbónek. A když k tomu přidá ještě roztomilý kukuč, dítě má záruka že bonbónek dostane, už jen kvůli tomu, že tak pěkně samo poprosilo a nemuselo být napomenuto.
Líbila se mi teorie, že dítě se naučí prosit a děkovat nápodobou - stačí dítě prosit a děkovat mu a ono si to sami časem osvojí, jenže opravdu to takhle funguje?
Řekla jsem si, že ze staršího udělám tak trochu pokusného králíka a když se mi tato metoda neosvědčí, u mladšího pojedu "klasiku" - nezapomněl si na kouzelné slovíčko?
Starší syn měl nedávno 3 roky, a abych pravdu řekla - slovo prosím jsem slyšela zřídka kdy a děkuji snad vůbec. A tak jsem začala, svažovat zda to přece jen není naprostá blbost. Rozhodla jsem se že počkám ještě půl roku a pak už přitvrdím - hlavně kvůli tomu že začal chodit do školky.
Ale víte co? Je tomu cca měsíc co syn začal kouzelná slůvka používat zcela sám. Opravdu jako lusknutím prstu začal prosit a děkovat za věci, které pro něj byli důležité.
Ale co mi vždy vykouzlí škodolibí úsměv na rtech je to, že rodinní příslušníci, kteří na prosím a děkuji bazírovali, stále musí syna upozorňovat na kouzelná slůvka. Proč tomu tak je?
Mám vlastní teorii o kouzelných slůvkách - pokud dítěti neustále něco připomínáme, proč by si mělo za to zodpovídat samo = vždyť mi to stejně připomene, že jsem to zapomněl říct a když ne tak to asi nepotřebuje slyšet, proč bych si na to měl myslet sám.
Tolerantní přístup podle mě vyvolává v dítěti úplně jiné pocity = máma mi za vše děkuje a prosí, mám rád, když to dělá, připadám si pak dospělejší větší a cítím, že mě má ráda, mamince to udělá taky určitě radost, když jí to budu říkat.
Ovšem největší šok mi nadělil můj mladší syn který měl nedávno dva a slovo děkuji mi začal nedávno říkat skoro za vše.
Žádné komentáře:
Okomentovat