Většina malých dětí se ráda mazlí, tulí, pusinkuje. Ale pravdou je že se najde i pár takových, které fyzický kontakt, až tak často nevyhledávají. A upřímně to pro mámu je kolikrát hodně těžké, když ona by toho svého broučka chtěla trochu pomačkat a on to zásadně odmítá. Navíc všude na vás vyskakují tituly o tom jak je kontakt důležitý a že když ho dítě nemá, roste z něj narušený člověk apod.
U nás doma jednoho takového máme. Už od mala byl hodně nekontaktní, kolikrát když jako miminko brečel, stačilo ho položit na postel a byl klid - zavinovačky úplně nesnášel a fusak jakby smet.
Nějak mi to ani nepřišlo divné, když se nechtěl mazlit, až do okamžiku kdy jeho mladší brácha trochu povyrostl a já začala zjišťovat, že to je prvotřídní mazel. Navíc teď na internetu koluje éra článků o tom jak se děti nemají dávat do školek, tak malé, že potřebují kontakt z rodinou = A najednou se cítím jako hrozná máma, když se syn se mnou nechce mazlit.
Některé babičky to dělají po svém, vnoučata pusinkují i přesto že se dítě brání zuby nehty, tím však celou situaci ještě zhoršují a možná se dočkají toho, že až příště dojdou na návštěvu, bude dítě řvát s plných plic, že je tu nechce.
Každé dítě je jiné a pokud máte doma mazla a najednou se s vámi mazlit přestane, zkuste se zamyslet, co se v poslední době změnilo - začal chodit do školky, narodil se mu sourozenec, stěhovali jste se. A nebo to může mít dítě v povaze - každý jsme přece jiný.
Já mám doma oba dva případy - starší syn je netykavka od narození a paradoxně se lísá, když je něco v nepořádku - takže ve chvíli kdy se přijde pomazlit, vím že se něco děje.
Druhý mladší je lísavka obecná a když se mazlit nechce je něco špatně.
Jenže zapomínáme tu na třetí osobu, která do toho má taky co mluvit a to jsme my mámy. Jak to řešit, když my se potřebujeme pomazlit nebo naopak nemáme na to vůbec náladu.
V první řadě je potřeba se zamyslet nad sebou - proč a kdy potřebuji nejčastěji kontakt?
Já to třeba mám tak že když se něco s kluky semele a já se třeba naštvu - zařvu a až vychladnu, chci vědět, že jsme v pohodě, že mě mají pořád rádi a jak líp to vyjádřit než mazlením - jenže když dítě nechce je to problém, ten pocit že jsem to pokašlala ve mně ještě dlouho zůstává. Nakonec jsme se synem přišli na způsob, který vyhovuje nám oběma - plácnutí - jednoduché minimální kontakt a vyhovuje to oběma stranám.
(V tomto případě bych se i trochu zamyslela, jestli si s dětmi nekompenzujete kontakt, který Vám chybí s partnerem)
Druhá situace vy už máte plné zuby toho dlachmání a syn to stále vyžaduje - navrhněte alternativu, většinou dítěti postačí vaše pozornost - čtení knížky, zatančit si spolu, polštářová bitva,…
A jak to doma máte vy?
Žádné komentáře:
Okomentovat