Určitě víte, koho tím mám, namysli. Takové ty lidi, kteří se k vám vetřou tu nejméně vhodnou chvilku - bavíte se s kamarádkou o nějakém pěkném klukovi a dojde k vám spolužačka, kterou zrovna moc nemusíte, protože vám nepomůže při testu. Sami svůj uzavřenou skupinku nemají, ale za to mají schopnost se do jiné vměstnat a někteří to umí tak nenuceně a přirozeně, že si toho někdo všimne. Neříkám, že je tato vlastnost dobrá nebo špatná - tak jako všechno má své výhody i nevýhody.
Dneska jsem uvažovala, zda je tato vlastnost vrozená, nebo časem získaná.
Můj syn (2 roky) je krásným exemplářem toho, že někteří lidé to mají prostě v krvi. Dokazuje mi to každý den na hřištích, kde si klidně přijde za jinou maminkou pro sušenku, nebo si s ní chce hrát. Ale dneska mi u paní doktorky vytřel zrak a ne jednou:
Přišli jsme a v čekárně bylo plno hraček, kluci se rozprchli a začali si hrát, za chvilku došla maminka s 15 letou dcerou a sedli si naproti nás a ten náš Mára si přestal hrát se mnou a letěl za nimi ukázat jim jaké má auto, ani jedna evidentně nejevila zájem a tak jsem pro něj šla s tím že paní si s ním hrát nechtějí, vypadalo to že to chápe, ale za chvilku byl u nich s jiným autem a využil svou tajnou zbraň - úsměv od ucha k uchu a to už maminka nevydržela a začala si s ním povídat - vtěrka zvítězila.
Druhá ještě lepší situace nastala, když jsme vylezli od paní doktorky a v čekárně byla další paní s náctiletou dcerou. Já začala kluky oblékat a ptám se Máry, jestli si zvládne obléct bundu sám a on že ano, tak jsem začala pomáhat staršímu s bundou. A ten můj kujón vzal tu bundu a zanesl jí té slečně a s kukučem andílka říká prosím, prosím a podává jí bundu. Ta jen nechápavě hledí. To už zasahuji já a dávám ho bokem s tím, že mu pomůžu já. Maminka se jen směje a říká: "Šak si mu měla pomoct, aspoň by sis natrénovala tu tetu." Ten si umí poradit.
Kolikrát se díky této jeho vlastnosti cítím dost trapně a okolí mnohdy taky neví jak reagovat, ale na druhou stranu, když bude umět tuto svou vlastnost dobře využít, nebude to na škodu. Už jen ve chvíli kdy bude shánět vysněnou práci, bude tak dlouho chodit kolem a zkoušet se tam vetřít dokud se mu to nepovede.
Upřímně asi to má trochu i po mě, sice nejsem úplně ten tip, co se někam cpe, ale společnost mám velmi ráda a nemám problém se pohybovat a diskutovat v kolektivu cizích lidí. Jen doufám, že se s něj nakonec nestane, takový ten podivím, kterého nikdo ve své blízkosti nechce už jen s principu, že do všeho strká nos.
Žádné komentáře:
Okomentovat