Další velkou novinkou u nás doma je, že čekáme třetího prcka. Takže na svatbě mi nebylo blbě jen z těch prášků. Ne že bychom to tak nechtěli, ale spíš jsem nevěřila tomu že se nám to podaří na poprvé, všichni v rodině mě varovali, že to nebude hned, kór když už to bude třetí dítě a já mám jeden zdravotní problém za druhým, no ale i přesto nás bude v lednu o jednoho víc.
Tento týden jsem byla na důležitém ultrazvuku, kde se zjišťují vady plodu, vše dopadlo dobře a tak jsme mohli oznámit širší rodině tu radostnou novinku. Nejraději to říkám osobně, protože pak jsou ty výrazy a reakce ostatních spontánní, kdežto přes sms nebo FB vám každý napíše gratuluji a hotovo (a nemusí to být ani upřímně míněné).
Našim a manželovým rodičům jsme to museli říct už dříve, protože jsem měla silné nevolnosti a stejně by se k tomu časem sami dopídili.
Když jsem oznamovala svá první těhotenství, reakce byli hodně šokující (není divu ani jedno nebylo v plánu) a protože jsme to tentokrát v plánu měli a tak nějak všichni to věděli, myslela jsem si že to bude jen samá radost a velké gratulace. No realita byla trochu jiná, můžete si ji přečíst níže.
Moje máma: Moc vám gratuluji, mě už na té svatbě si přišla taková přešlá mrazem. (ukápla i slzička)
Můj tatík: Musím někde splašit nějakou gořelku, aby se to pořádně zapilo (u něho jsem tuto reakci přepokládala, protože vše se pořádně oslavuje chlastem)
Můj bratr: To si děláš pr…
Tchýně: Já si to myslela hned.
Tchán: To nestihnete tu rekonstrukci bytu.
Švagrová to raději nekomentovala, ale šlo vidět její trochu závist, protože jim se to po svatbě podařilo až za půl roku a nám hned.
Trochu mě reakce jeho rodiny zklamala, protože jsem byla u toho když to oznamovala švagrová a všichni se objímali a brečeli a hned se nalévalo, tentokrát mě to přišlo jako bychom jim řekli, něco úplně jiného. Buď to je tím že to třetí už se tak neřeší (přitom jejich vlastní je to první) a nebo tím že mě prostě nemají moc v lásce (což mi dali pocítit i na svatbě). V každém případě jsem z tama chtěla co nejrychleji vypadnout, protože se mě to velmi dotklo. Trochu to zachránil alespoň švagr, který dojel z práce a ten hned že gratuluje a aspoň bude mít to jejich malého parťáka a poďme si dát jednu na jeho zdraví.
Moje babička ta tomu první nemohla uvěřit a byla hrozně moc ráda, ona sama měla velký problém potřetí otěhotnět a po několika potratech to vzdala a má jen dvě holky.
Moje teta ta tyto zprávy nese velmi špatně (i když se tváří že ne), je jí 40 má za sebou jedno vymodlené těhotenství, které dopadlo špatně a pak několik dalších bezvýsledných pokusů, takže u ní obdivuji to, že aspoň navenek se tváří šťastně.
A jak to berou ti naši kluci, ti se na mimčo ohromně těší, furt mi chodí pusinkovat bříško a večer mu vykládají, co všechno dělali přes den. Už vybírali pokladničku, že miminku koupí nějaký dárek. Dokonce se s námi byli podívat na ultrazvuku a byli z toho nadšení jak se tam to miminko v bříšku hýbe.
Dalším to budeme oznamovat asi až příští týden, doufám že se shledáme s nadšením.
Žádné komentáře:
Okomentovat