Tímto obdobím si projde snad každé dítě, ale jak velké scény a jak vše bude prožívat, může rodič hodně ovlivnit. Pokud rodič umí ovládat své emoce, nebo je aspoň dostatečně krotit, výsledkem je klidnější dítě a vztekající období u vás bude probíhat pouze okrajově.
Já jsem hrozný živel a předpokládat že budu mít klidné děti je trochu směšné, samozřejmě že hodně ovlivní i geny, ale v tomto směru jsem měla taky trochu smůlu a mám dva čerty (a to mně všichni uklidňovali, že když je ten první takový rarach, druhý bude klidnější).
A teď k tomu hlavnímu jak tohle období zvládnout? Já to vlastně do teď nevím, mám načtené hromadu článků a skouknuté videa a i přesto jsou dny, kdy prostě už nevím. Jedné co záchvaty zmírňuje je pochopení a můj vnitřní klidu, jenže kolikrát se ti moji kluci dostanou do varu kvůli takovým věcem, že člověku zůstává rozum stát, posuďte sami.
Brácha si nachystal čaj dřív než já.
Nestihl jsem konec pohádky, protože jsem musel jít na nočník.
Mamka mi dala jinou lžičku a tu co chci má brácha.
Nemůžu jezdit na motorce, protože ji má brácha.
Nemůžu si jít hrát v 6 hodin ráno do vany.
Mamka mi namazala rohlík, já si ho chtěl namazat sám.
Zrovna teď není v televizi moje oblíbená pohádka.
Bratr snědl oběd dřív než já.
Doma jsem si nechal malý bagr, mám jen ten velký.
Nechci jít spát, i když oči mám rudé jak angorák.
Já chci taky ty léky jako brácha, i když jsem zdravý.
V této cukrárně mají jiné kornoutky.
Nestihl jsem zamávat autobusu, co jel okolo.
Hlavně zachovat klid!!!!!
Teď když si to tak čtu, mi to přijde opravdu k smíchu, jak moc těm drobkům záleží na takových blbinách.
Jenže když kluci ráno vstanou, mají den blbec a všechno je hned špatně, já mám taky jen jedny nervi a nejsem zenový mistr, tak jak takové situace řešit - můj křik vždy vše akorát zhorší a tak jsem se naučila, vždy jít do vedlejší místnosti tam se uklidnit a pak se vrátit (občas stačí se jen otočit a nadechnou) - většinou se stihne uklidnit i ten malý vztekloun a jede se dál. Od té doby, co jsem omezila já křik, se záchvaty zkrátili téměř na polovinu, což je teda fakt super. Fascinuje mě jak ta negativní emoce (podobně jako pozitivní) je nakažlivá, jak je těžké zůstat v klidu, když se dítě vzteká, přitom je to jeho boj ne můj - mně je přece jedno, že má jinou lžičku. Prostě se jen opičíme?
Občas se stane, že jsme venku a tam se jít vedle prostě nedá. Hlavně na veřejnosti, kde vás soudí hromada zvědavých očí? Byli byste překvapení, že většina pohledů není kritických (jak si myslíte), ale soucitných, protože sami si moc dobře pamatují, že nedávno byli ve stejné pozici jako vy.
Má první rada - na ostatní se vykašlete.
Druhá - běžte do úrovně dítěte a mluvte s ním, klidně buďte upřímní - chápu že se ti nelíbí že musíme jít, ale já to opravdu potřebuji, abych stihla ještě uvařit a není mi moc příjemné, že se tady vztekáš, ostatní se na nás dívají a já z toho nemám dobrý pocit. Pomůže, když se stavíme ještě na houpečce před barákem?
Občas je ale dítě už v transu a nevnímá vůbec nic, v tomto případě se vždy snažím co nejrychleji dostat někam kde je klid, kde se může v klidu prožít ten vztek a nikdo nás nebude očumovat.
Možná se ptáte, proč mu nedám pár facek, aby věděl, že tohle si dovolit nesmí?
Dle mého názoru bych dítěti ukázala akorát to, že emoce jsou špatná věc a nesmí se ukazovat.
V dospělosti by se to odráželo takto - syna by něco hrozně hlodalo nebo štvalo a neřekl by mi to, jen kvůli tomu, že by měl zakódovaný vzorec, vztek je špatný nesmím ho ukázat - potlačil by ho. A ve chvíli, kdy toho už bude moc, vybouchne nebo se začne vnitřně hroutit.
Přitom by stačilo o těch pocitech mluvit od prvopočátku a nemusela by situace zajít tak daleko.
Ovládnutá emoce není potlačená emoce. Zvládnutí emocí pro mě znamená schopnost o ní mluvit a řešit je, případně se jich zbavit pomocí odpočinku, meditace, sportu,…. U nás doma byli emoce taky částečně zakázané a teď sama na sobě cítím, že kolikrát neumím jít do hloubky - vztekám se kvůli kravinám a přitom neumím nahlas, říct co je ten pravý důvod.
A jak jste na tom se vztekem vy? Jste klidné povahy nebo horké hlavy?
Žádné komentáře:
Okomentovat