Po delší odmlce jsem zase tu a mám hned několik novinek, takže se máte na co těšit.
Ta první je, že je ze mě oficiálně manželka, svatbu jsem přežila a zážitky s tím spojené si můžete přečíst ve článku, nečekejte, ale žádné sladké řečičky (tedy až na ten konec) je to pohled čistě realistický.
Ve většině pohádek je hrdinka či hrdina, kteří překonají různé překážky, aby nakonec našli svůj dokonalý protějšek. Pak následuje svatba a vše završuje věta - a žili spolu šťastně až do smrti. Upřímně po minulých měsících je dle mého tou největší překážkou samotná příprava svatby. Chlapy sice tvrdí, že je jim všechno jedno, že nevěsta si má udělat vše podle sebe, ale ve výsledku vám do všeho mluví a stěžují si, že tak a tak se to přece nedělá a tradice by se měly dodržovat, ….
Samotná krize může nastat už ve chvíli, kdy sepisujete seznam hostů. Jsem asi v tomhle vdaná, ale dle mého názoru čím míň lidí = tím míň stresu = míň starostí = hlavně méně peněz (které se pak mohou utratit třeba za super líbánky)
A proto jsem chtěla malou svatbu, jenže snoubenec byl jiného názoru. Sice si prosazuje tolik a tolik hostů, ale ve výsledku jsme to JÁ, kdo musí zařídit hospodu, zábavu a milion jiných věcí kolem, protože on na to nemá čas - chodí do práce. Nakonec jsme se dohodli na nějakém kompromisu, vypadalo to jako uzavřená věc, jenže za nedlouho na to hostů přibylo, protože přece potřebujeme nějakého řidiče, abychom mohli pit a já nakonec rezignuji s tím ať si tam pozve koho chce, ale abychom se do toho salónku, co už je rezervovaný vlezli.
Na datu jsem se kupodivu shodli hned, jenže háček byl zase někde jinde - když jsem v září psala květnový datum mojí kamarádce, která nás měla fotit, odepsala že tam už má jinou svatbu. Cooo? Půl roku dopředu a už tam máš někoho jiného? No dobře změníme datum, na druhý pokus volno má - problém vyřešen.
Jenže při zjištění jak je svatební fotografka už zaneprázdněná, začínám obvolávat kadeřnice a z hrůzou zjišťuji že 3 co znám už mají plno a tak obesílám kamarádky jestli o někom neví, asi až šestá má volný náš termín a já si oddechnu. Ještě že svatební šaty jsem měla doma ve skříni, jinak při návštěvě salónu bych asi taky pěkně raplila a navíc by mě z těch cen nejspíš kleplo.
No ono se stačilo podívat na ceny pozvánek - člověk pak přemýšlí, jestli nebude jednodušší si vzít papír a napsat to v ruce, ale do toho vám zase kecá chlap, že přece svatba je jen jedna, tak co.
Když máte ty základní věci vyřešené tak máte na chvíli klid, jenže to by tu nesměli byt příbuzní, kteří se vás neustále na něco ptají a furt je zajímají detaily, začnete byt na slovo svatba alergičtí a asi měsíc před tím "super dnem" začíná masakr.
Řešíte detaily a zjišťujete že v hromadě věcech se neshodnete a každý máte úplně jinou představu o tom, jak to má vypadat, ale to by se ještě dalo nějak vyřešit, jenže pozvání hosté jsou názoru, že oni mají nárok o tom také rozhodovat a tak najednou musíte své názory prosazovat nejen před partnerem, ale i před hosty, což začíná být velmi stresující.
Pokud si myslíte, že chlapy mají svatbu na háku, že se vůbec nestresují, jste na omylu. Akorát my ženské si to umíme na rozdíl od nich přiznat. A pak je kvůli tomu doma velké dusno a vznikají tak vyhrocené situace, že člověk žasne, jakého člověka si to chce vůbec vzít a na mysl mu chodí hromada pochybností.
Těsně před svatbou nesmí chybět rozlučka se svobodou - má svědkyně si s přípravou dala opravdu velkou práci a já se na ní těšila snad víc než na svatbu, jenže den před rozlučkou jsem skončila na pohotovosti s akutním zánětem močáku, akce se zrušila a aby toho nebylo málo, zdravotní problémy mi vydržely až do svatby - antibiotika byla tak silná, že jsem se cítila jako chodící mrtvola, no co víc si může nevěsta přát? (No ještě jedna super věc, kterou pochopí pouze dámy, můj menstruační cyklus mi nepřál a v den svatby jsem ještě čekala na své dny, v těch svatebních bílých šatech fakt bomba zážitek - ale nakonec se nedostavili, tak aspoň něco).
Nakonec nastal den D, já ráno vstávala a bylo mi hrozně zle, nachystala jsem se, kadeřnice učesala a namalovala a vypadalo to daleko lépe než na zkoušce - byla jsem nadšená, při jízdě autem k radnici jsem byla trochu nervózní a vše se zhoršilo ve chvíli kdy jsem dojela na místo a ženich tam ještě nebyl, no fakt super, nevěsta bude čekat na ženicha - hlavně že si potrpí na tradice.
Ale musím říct, že když si pak pro mě došel a šli jsme nahoru na do obřadky, všechno to ze mě tak nějak spadlo - hádky, spory, tréma bylo to všechno pryč.
Obřad byl krásný a o zábavu se postaral náš nejmladší, když při projevu se nahlas zeptal: Co bude na oběd?...všichni včetně oddávajícího se zasmáli. Pak už vše šlo dobře, počasí vyšlo a i když bylo pár zádrhelů, ve výsledku to bylo jedno. Já byla ráda, že jsem to nějak s těmi všemi léky zvládla a teď už nás snad čeká to šťastně až do smrti.
Našlápnuto máme asi dobře, protože po návrat do normálního života, najednou to velké dusno, co bylo před svatbou zmizelo, zase jsme to byli my, ti dva blázni co do všeho jdou po hlavě, tak snad nám to vydrží.
Žádné komentáře:
Okomentovat