Máme tu už září a já měla pocit, že mi vůbec nic přes prázdniny nevyšlo.
Před dětmi jsem nikdy nebyla doma - samé zájezdy, tábory, výlety (z jednoho jsem se vrátila a na druhý den zase někam vyrazila). S příchodem děti se hodně, změnilo. Ale i tak jsem měla letos naplánované spoustu akcí a úplně jsem se těšila, že konečně vypadnu, kluci celkem s přehledem zvládají přespávat u bábi, takže mám parádní příležitost si občas někam vyrazit.
Jenže nakonec okolnosti vše změnili, byli jsme buď nemocní, nebo nějaký příbuzný v nemocnici. Takže tábor, slezina s příbuznými a s kamarádkami všechno v čudu. A jak teď fungovat dál? Má cenu si něco vůbec plánovat, když jsem MÁMA?
Takovou depku jsem už dlouho neměla. Nechtělo se mi nic dělat a na všechny jsem byla protivná a celkově unavená a pořád mě napadali otázky tipu: Je tohle ještě vůbec můj živit? Jak jsem se do takové situace vůbec dostala? Má to všechno nějaký smysl?
A jak se z tohoto stavu dostat?
Psycholog by vám s tím asi poradil lépe, ale když na něj nemáte peníze či čas, tak si musíte poradit sami. A každý to bude mít asi taky trochu jinak, někdo se potřebuju svěřit jiný vybrečet a já?
Já jsem to během těchto prázdnin začala teprve zjišťovat.
První věcí kterou mi poradila známá bylo zjistit kde problém pramení - co mě ve skutečnosti tak hrozně štve. V mém případě to byli nepovedené plány s příměsí povinnosti mámy. Nesnáším to uklízení a obhospodařování domácnosti, tak jsem to totálně vypustila (dělala jsem jen to nejnejnejnutnejší) a snažila si každý den udělat nějakou radost - upéct, koupit si něco, dát si čokoládu, podívat se na svůj oblíbený film. Pak jsem se zamyslela nad tím, co z klukama děláme nejraději a při čem si i odpočinu a snažila se to dělat co nejčastěji. Kupodivu to zabralo, depka pomalu mizela v dáli, zase jsem to bal já. Že bych našla to své?
Ale houby.
Stačil zase jeden nevyvedený plán (společná dovolená) a byla jsem na tom ještě hůře než předtím. Už jsem neměla sílu proti té mojí depce bojovat, tak jsem tu mrchu jednu nechala vyjít na povrch a začalo to totální hádkou s přítelem a pokračovalo 4 denním brekem (za každý zmeškaný zážitek jsem uronila slzu) a najednou to bylo pryč - ne všechno ale většina z toho. Ze zbytkem té frustrace si poradila čokoláda, usmiřovací sex a trochu volnější program s dětmi.
Teď když se na tohle období podívám, zpátky vidím, jak jsem všechno v sobě dusila, kdybych vždy vypustila kousek té bolesti a zklamání, nebyla by z toho potom taková neřízená atomová bomba.
Takže že bych našla svůj lék? Možná právě tento blog bude mým ventilem.
Žádné komentáře:
Okomentovat