Druhé těhotenství ve jménu bolesti

Nedávno jsem psala článek o mém prvním těhotenství a porodu, a protože mám kluky dva, tímto zážitkem jsem si prošla ještě jednou. A bylo to vše jiné.

Reklama

Tentokrát se asi moc nezasmějete, protože na tohle období já sama nerada vzpomínám - tedy spíše na určité chvíle.

Asi 2 měsíce po porodu se mi dostavily zase měsíčky - opravdu tak brzo, i přesto že jsem kojila ostošest, takže jen co mé tělo přestalo vypuzovat zbytky placenty, začala má děloha být zase plodná a dokonce tak moc, že za 2 měsíce na to jsem měla zase zpoždění a těhotenský test mi ukazoval 2 čárky.... To snad ne - začala jsme rychle počítat, jaký věkový rozdíl by mezi dětmi byl - rok a 2 měsíce, to je teda síla.

To že se to dá nějak zvládnout, jsem věděla, protože babička měla holky od sebe rok, ale i tak jsem si úplně nebyla jistá tím, jestli tohle zvládnu JÁ. Přece jen co umí roční dítě? Sotva se naučí chodit, možná trochu jíst lžičkou, s mluvním to taky není nic valného, no prostě není ještě moc samostatné a vše se teprve učí. A já do toho vše budu muset zvládnou obstarat novorozence.

I když jsem zásadně proti potratům, doktorky jsem se na tuto alternativu zeptala.

Doktorka: "Chtěla jste 2 děti?" a já: "ano, ale ne tak blízko sebe, otec ještě studuje a nemáme ani pořádně dořešené bydlení."

Doktorka: "Je samozřejmě na vás jak se rozhodnete, ale já bych to na vašem místě nedělala, potrat stojí nějaký peníz a kdybyste chtěla další tak bych to doporučila po zákroku, až tak za 2-3 roky a to je tu ještě velká šance, že se vám nepodaří znova otěhotnět už nikdy".

Měla asi pravdu, nakonec mě přesvědčil i partner, který mě ujistil, že to nějak zvládneme.

Takže začalo mé 3 měsíční celodenní nevolnosti a tentokrát ještě o chlup horší - měla jsme kýble snad všude, v kuchyni, u postele, v obýváku a nesmím zapomenut na nejdůležitější u přebalovacího pultu. Dokonce jsem shodila i nějaké kilo a když doktorka zjistila, že už ani nekojím (přestalo se mi mléko dělat) začala mít trochu obavy. Ale asi týden na to mé zvracení, jako lusknutím prstu přestalo a začalo to super období.

Měla jsem trochu obavy, jestli můžu syna zvedat, přece jen už byl docela cvalík, ale doktorka mě uklidnila, že pokud ho budu nosit pravidelně a nebude to přehánět, že tělo se tomu přizpůsobí a měla pravdu, neměla jsme celé těhotenství sebemenší problém, tedy přesněji do 8 měsíce těhotenství.

Když čtěte články o nejhorších bolestech, většinou najdete v první pětce porodní bolesti a ledvinové kameny a já měla tu čest je zažít dohromady - nevěřila bych, co všechno tělo snese.

Začátkem listopadu odjel můj partner za "kamarády" a já zůstala sama s malým v nově pronajatém bytě. Večer se mi nechtělo spát a tak jsem se dívala na televizi, najednou mě začala trochu bolet záda - ale co, to bude kvůli té dlouhé odpolední procházce. Potom se to zhoršilo a začalo mě do toho tlačit i žaludek a k půlnoci jsem začala pořádně zvracet, bolest v zádech se stupňovala a za nedlouho na to se dostavila i kontrakce, partnerovi jsem se dvě hodiny nemohla dovolat a tak jsem volala našim (bydleli 10 min pěšky), takže mamka se mnou jela do porodnice a táta se zatím postaral o malého, který díky bohu spal.

V porodnici mě vyšetřil sympatický doktor a řekl, že to vypadá na začátek porodu, tak si mě dali na porodní sál. Já dál blila úplně vše, dokonce i tu jejich sladkou vodu, po 7 hodinách se podařilo mamce dovolat se budoucímu tatínkovi. Ten doběhl a měl výraz nešťastného štěňátka (měl proč, protože zanedlouho jsem přišla na to, že kamarádi je krycí slovo pro milenku). Já zatím prožívala nejhorší bolest v životě, kdy už jsem chvilkama měla pocit, že jim tam odpadnu. Shodou okolností hned po mě přijely 3 maminky, které byly už ve velmi pokročilém stadiu porodu, takže na mě zbyla jen sestra, která mě uklidňovala, že bolest zad a zvracení může být u rodičky normální a protože jsem byla otevřená jen na 3 cm měla jsem ještě do finále opravdu daleko.

Konečně asi v 6 ráno se na mě dostala řada a došla doktorka - ta mě bouchla do zad, já vyjekla bolestí a pak už to jelo ráz na ráz, nařídila mi dát kapačku a nějakou injekci na uklidnění stahů a já po úmorné noci plné bolesti pocítila úlevu. Následovalo několik vyšetření, při kterých mi bylo sděleno, že mám skříplou ledvinu = mimčo se uvelebilo tak, že mi ucpává močovod. Nechali si mě tam den a druhý mi v porodnici řekli, že pokud se to nezlepší, budou mi muset zavést trubičku do močovodu, aby ledvina fungovala jak má.

No jenže názor urologa byl jiný - do porodu jsem měla už jen měsíc a dítě se vždy může ještě nějak posunout, navíc pokud bych měla zavedenou trubičku, musela bych jí zase nechat odstranit. Ale rozhodnou se samozřejmě musím sama, protože já budu mít bolesti ne on.

A tak jsem paní doktorku v předporodním oddělení nepotěšila a protože jsem nechtěla zákrok pustili mě domů, předepsala mi léky na zmírnění bolesti, ovšem až u sestry vypisující recept jsem se dozvěděla, že právě ty léky, které měly nahrazovat kapačku, už nejsou k dostání, takže jsem domů šla s vidinou měsíce strávených v bolestech, ovšem nakonec se ukázalo, že fyzická bolest v tomto případě bude můj nejmenší problém.

Doktorka mi nařídila klidový režim a tak jsem se rozhodla zůstat u babičky a o staršího prcka se zatím postará moje mamka, přítel za mnou dojel a já skučela bolestí a chtěla po něm aby mě aspoň trochu pohladil a utěšil, místo toho jsem dostala "ránu pod pás" - "můžeš si za to sama, měla jsi jít na potrat"….Ano přesně ten samí chlap co mě na začátku těhotenství uklidňoval, že vše zvládneme, najednou shazuje veškerou vinnu na mě. Vyměnili jsme si pár vět a já šla do ložnice brečet - určitě čekáte že šel mnou, ale ne, místo toho jsem slyšela, jak se zavřely vchodové dveře a startuje jeho auto. No to snad ne o mě v takovém stavu tu nechá samotnou? Tak jsem v totálním zoufalství vzala telefon a zavolala mu, zvedl mi to až na potřetí a když jsem mu řekla že ho tu teď potřebuji že tu nechci být sama a že je to i jeho dítě, bylo slyšet jen dlouhé ticho a pak to položil. Cítila jsem se jako troska, tělo mě bolelo a srdce ještě víc, dostala jsem takový záchvat breku, jako nikdy v životě a prosila boha, abych se probudila z toho hrozného snu. A v tom se stal zázrak, můj prcek mě nejspíš slyšel a tak mi pomohl - uvolnil mi ledvinu, v ten den mi došla jedna věc - v té hrozné chvíli jsem nebyla sama, byl tu se mnou celou dobu ten malý tvoreček ve mně tu byl a poslouchal a držel mi palce. Najednou jsem pocítila neuvěřitelný klid a věděla jsem že jsem se rozhodla naprosto správně.

Když už byla ledvina v pohodě, mohla jsem se vrátit domů i za druhým synem a konec těhotenství jsem partnera neřešila, nechtěla jsem se zbytečně stresovat - jezdil si dál za kamarády a já už pomalu ale jistě začala tušit, že jezdí za jinou.

Porod začal po obědě, já ani nejedla, neměla jsem hlad. Řekli byste, že když podruhé člověk rodí, pozná začátek porodu hned - ale to je chyba lávky, asi až po hodině jsem si byla opravdu jistá, že to nejsou poslíčci, ale že už rodím a tak jsme rychle jeli do porodnice. Tentokrát jsem byla už chytřejší a když porodní asistentka řekla, že mám ještě plodovou vodu, hned jsem požádala aby jí praskly a pak už to šlo velmi rychle a já poprvé viděla mého druhého chlapečka.

Bohužel jsem tentokrát měla tak krátkou pupeční šňůru, že jsem si jí nemohla přestříhnout - nedosáhla jsem na ni, což mě trochu mrzelo, ale zas na druhou stranu tatínek se tentokrát odvážil a přestříhl ji on.

Malý se narodil těsně před Vánoci a já doufala, že nás pustí na Vánoce domů, nakonec ano a tak jsme si dovezli pod stromeček ten nejkrásnější dáreček.

Pak nastaly hodně krušné chvíle, ale o těch možná až někdy jindy.

V každém případě jsem za své kluky moc ráda a i když to není občas vůbec jednoduché, chtěla bych do toho jít ještě potřetí, možná i počtvrté :P …tak uvidíme, jak se to vše nakonec vyvrbí.