První porod

Nejryzejší láska, kterou jsem já poznala, je ta mateřská. Každá máma chce pro své dítě to nejlepší a udělala by pro něj první poslední, alespoň dokud je bezbranným miminkem (s přibývajícím věkem se jich naopak snažíme zbavit).

Reklama

Můj přítel má jednu hlášku, za kterou bych ho stáhla z kůže: "To bolí hůř jak porod." Pche ten určitě ví, jak moc porod bolí. A kdyby šlo jen, o těch pár hodin na porodním sále, ale ono je toho mnohem mnohem více… jak to probíhalo u mého prvního syna, si můžete přečíst v dnešním článku.

Vše to začalo brzkým ranním zvrácením a pak zběsilým počítáním, kdy naposled jsem měla své jahodové dny a nakonec jsem před sedmou stála u drogerie a čekala, až otevřou, abych si koupila těhotenský test, při placení jsem byla červená snad až na zadku.

Šokována jsem sledovala, jak se na nějakém plastovém udělátku objevily 2 proužky, které mě informovaly o tom, že ze mě za 9 měsíců bude máma.

Ještě ten den jsem si vše šla potvrdit k doktorce a informovala o tom blízkou rodinu, ovšem zbývalo to říci budoucího tatínkovi - vybavila jsme to na něho hned při nástupu do auta, ten byl tak v šoku že celou cestu jel 50 km/h a neřekl ani slovo.

Ale zpátky ke mně, nikdy jsem nepochopila, proč se říká ranní nevolnosti, když trvají celý den, kolikrát jsem šla sníst jen suchý rohlík, abych měla aspoň co zvracet, protože s prázdným žaludkem jsem se nadavovala na prázdno a to bylo snad ještě horší.

Když jsem zhruba za tři měsíce snědla kousek pizzy a ona ve mně zůstala, byla jsem nejšťastnější člověk na světě. Konečně můžu jíst za dva, jak mi to všichni slibovali. Ovšem já žrala papala min za 4, shodou okolností jsem si v té době začala přivydělávat v restauraci za barem a jídlo jsme měli za pěkně děkuji a já toho náležitě využila.

Kontroly u doktorů, čurání do kelímku a odběry krve se stali mou rutinní záležitostí, ale jinak na toto období vzpomínám s láskou - bez výčitek jsem jedla vše na, co jsem měla chuť, všichni mě chválili, hladili a usmívali se na mě. Dokonce mi bylo prominuto i to že jsem kolikrát běsnila jako tříhlavá saň (za vše můžou jen hormony). A navíc malý už o sobě začínal dávat vědět a já poprvé ucítila kopance, ze kterého mě hřálo u srdce.

Jenže časem už to tak valné nebylo, bříško chtě nechtě rostlo a já si začala čím dál více připadat jako slon v porcelánu, když jsem asi 14 dní před termínem usoudila, že za bar už se nevlezu, nebyl ze mě slon, ale velryba, která jen polehávala a na netu hledala jak co nejrychleji dostat toho prcka ven - google mě nezklamal a díky skořici a chození po schodech, jsem se jednou v noci probudila s podivnými v intervalu 10 minut opakujícími bolestmi břicha. Shodou okolností jsem v baráku, ve kterém bydlí polovina mojí rodiny, byla jen já a babička, která auto, ani řidičák neměla. Tak jsem volala sanitku.

Ta mě dovezla do porodnice, tam na mě sestra hned vybafla, ať jí dám doklady a jdu si lehnout na lůžko, po té mi zkontrolovala mé útroby se slovy: "šak vy nerodíte, to budou asi jen poslíčci, kdyby si každá mamina volala kvůli tomu sanitku, nedělali bychom nic jiného." Já na ní v záplavě hormonů vyjela: "jak jsem to měla asi vědět, ty bolesti mám už 4 hodiny v kuse a rodím poprvé a radši budu za blbou, než abych rodila někde na chodníku." Sestra mě znechuceně zapsala a já tam zůstala ležet. Ráno mě přišla zkontrolovat doktorka, která mi k mému překvapení řekla, že už se otvírám a mám si sbalit věci a jít na porodní sál. Hurá už je to tady, na porod jsem se moc těšila. Nastávající tatínek byl v Ostravě, tak jsem mu hned volala, ať přijede, protože chtěl být u toho a já si v duchu říkala, ať to nestihne, protože jsem si to chtěla odbít sama. Po vyplnění papírů a souhlasem z kde jakým drastickým opatřením, aby ze mě to mrně dostali, my sestra nabídla klystýr, no popravdě moc se mi do toho nechtělo, ale furt lepší, než kdybych se měla vytentovat na porodním sále, navíc když k tomu dodala, že se to vše urychlí, přijala jsem ho snad i s trochou nadšení.

Nejkrásnější chvíle porodu jsem strávila ve sprše sedíc na balóně, abych pravdu řekla ty bolesti nebyli až tak hrozné, do chvíle než mě položili na lehátko, omotali kolem břicha udělátka a já musela v klidu 15 minut ležet, aby zjistili, jestli je drobek v pohodě. Když sestra viděla, že mám problémy kontrakce v této naprosto debilní poloze vydýchat, hned mě začala poučovat a já jí slušně poslala do háje - dítě možná dostává dost kyslíku, ale já ne a když jsem se jí po dýchání jako pejsek 3 zakuckala, díky bohu to vzdala a nechala to na mně.

Nakonec dojel i princ na bílém koni, tedy spíše princ byl bílý s nádechem zelené a sestra se rozhodla, že mi prasknou vodu, aby se to zrychlilo, já na ní hleděla s otevřenou pusou a na otázku, proč to, neudělali už dřív, mi klidně řekla: "nebyl tu váš partner." Já tady o tři hodiny déle trpím jen, aby milostpán viděl na svět přicházet svého potomka. Měla štěstí, že začala zrovna kontrakce, protože to, co bych jí řekla, by si za rámeček nedala. Vše šlo do finále a partner, kvůli kterému se mé utrpení prodlužovalo, stál vzadu v rohu místnosti a nevydal ani hlásku.

Kupodivu ani já, jen jsem mrčela, 3x zatlačila a prcek byl na světě i porodní asistentka byla překvapená, jak rychle jsem ho vytlačila ven (děkuji břišním tancům, které mé svaly na tento den připravily).

Po 20 hodinách bolesti jsem měla tu čest, přestřihnut pupeční šňůru (partnerovi se to vysloveně hnusilo) a s pocitem jak skvěle jsem to zvládla, jsem v náručí držela můj milovaný uzlíček, který měl do krásného voňavého miminka, co znáte z fotek opravdu daleko.

Dětská sestra si ho pak vzala, aby ho zvážila a já myslela, že už je tomu konec, no ale nebyl, když na mě sestra vybafla: "Ještě zatlačte", v hlavě mi bleskla myšlenka - Cože tam je ještě jeden? To mi nikdo neřekl….ale nakonec jsem vytlačila jen krvavý vak - placentu. Doktoři se v ní nějakou dobu pitvali a pak prohlásili, že je celá a opravdu pěkná. Pak mě čekalo ještě šití, ale vzhledem k tomu jak mě to tam dole všechno bolelo, necítila bych tam ani sbíječku.

Mohla bych pokračovat dál tím, jak jsem se po 3 hodinách na sál vrátila a ještě jednou mě šili, nebo tím jak mi natekly prsa a já měla pocit, že mi explodují, nebo jak jsem několik měsíců nemohla sednout jako normální člověk…..ale nechme to u toho, že porod je o potu, slzách a krvi, ale ten zázrak co z něj nakonec člověk má, opravdu za to všechno stojí a vždycky stát bude.