Dneska to bude trochu ze smutnějšího úhlu pohledu. Cesta životem každého z nás končí smrtí. Je součástí našich životů, ať se nám to líbí nebo ne. A co dětského světa, týká se to také? Kdy je správný čas říci jim o smrti? Není lepší tuto nevyhnutelnou část života zatajit, alespoň do chvíle než budou větší? V kolika už jsou na to zralý?
Já osobně jsem se k tomu postavila tak, že ve chvíli kdy se syn o to začal zajímat, tak jsem mu otevřeně odpověděla, do té doby jsem to nějak neřešila. Byla jsem poněkud v šoku, když jsem zjistila, že moji příbuzní to vnímají jinak. Ale můj syn mi ukázal, že já jsem zvolila správnou cestu.
Šli jsme s mojí babičkou a kluky na procházku, kolem hlavní silnice. A jak to tak občas bývá na silnici, ležel přejetý pták. Zvídavý Jiřík se hned ptal, co to je? A tak jsem mu řekla, že ptáček umřel, že ho přejelo auto, když se zapomněl podívat.
Měli jste vidět ten šokovaný výraz babičky - vypadala jako bych řekla to nejhorší sprosté slovo, co kdy slyšela. A hned spustila - jak mu takto můžeš říct, že je na to ještě malý. To se prý říká, že jen spinká.
Protože jsem si nechtěla zkazit den, nekomentovala jsem to a myslela si svoje. Jak jsme došli k přechodu, syn vzorně zastavil a říká prababičce: "Jiřík se musí podívat, jestli jede auto, aby ho nepřejelo, jako toho ptáčka." Mně se na tváři vykouzlil úsměv od ucha k uchu a babička celá v rozpacích jen řekla: "Ano. Jsi šikovný kluk."
Nedávno jsem četla skvělý článek na tohle téma, a pokud dítěti říkáte, že ty zvířátka na cestě jen spí, mohlo by se vám to vymstít stejně jako této mamince.
Dceři zemřela rybička a tak jí spláchli do záchodu a aby to dcerce nebylo líto, řekli jí že rybička usla a protože se malá ptala kde spí, tak jí řekli že si přišel pro ní pán a vzal jí pryč, protože bude spát dlouho. Řekli byste nevinná malá lež že?
Jenže ta malá holčička si to vyložila po svém a večer se bála usnout, mamince trvalo několik dní, než došla, na to proč nechce spát - protože se bojí, že by jí taky dali tomu pánovi. A ve chvíli kdy vyšla s pravdou ven, malá chvilku plakala a pak bez problémů usla.
Zdroj druhého příběhu zde: https://www.nevychova.cz/blog/proc-nechranit-dite-pred-smutkem/
Byla jsem hrozně ráda za to, že jsme s kluky o smrti mluvili už takto brzy. Vysvětlovat jim to na přejetých zvířatech je jednoduší než když vám umře někdo blízký, v tu chvíli vám do řeči moc není a děti jsou chtě nechtě zvídavá stvoření.
Tuto zkušenost mám z tohoto léta, kdy mi umřel děda a kluci přišli o pradědečka. Asi jsou ještě na to malý, aby chápali co se s pradědou stalo, ale v tu chvíli kdy zjistili, že už neleží ve své posteli jako předtím, mi přišlo vhod, že jim stačila jen krátká odpověď.
Jaký na to názor máte vy? Kdy je ten správný čas s dětmi mluvit o smrti?
Žádné komentáře:
Okomentovat