Nás mámy občas napadají myšlenky, které by se říkat nahlas neměly a tak naše výčitky, strachy a chmury necháváme schované hluboko v nás, protože se bojíme reakce okolí a společnosti. Přitom kdybychom našly odvahu a řekly vše nahlas, zjistily bychom, že v tom nejsme sami. Proto na sebe bonznu pár těch svých.
Lituji, že jsem mámou.
Jinde by mu bylo lépe.
Měla jsme jít raději na potrat.
Tohle prostě už nedávám.
Upřímně tyto myšlenky mě často napadají, mám kluky rok od sebe a ani jeden nebyl plánovaný, do toho mě jejich táta opustil a byli doby, kdy mě napadali i několikrát za den - teď je to párkrát do měsíce a čím jsou kluci starší, tím jsem za ně radši.
Mé kariérní sny jsou nereálné.
Nebýt dětí máme s partnerem pohodový vztah.
Závidím známým bez dětí (kamarádkám s jedním dítětem).
Cítím se doma s dětmi jako vězeň.
Mateřská mě totálně nebaví, už abych šla do práce.
Pro všechny mámy není mateřství splnění velkého snu, ale mají spoustu jiných, které se začínají vzdalovat, na druhou stranu mateřská mě otevřela mnoho nových možností - např. blogování, před dětmi by mě to ani nenapadlo a tento koníček mě fakt chytl.
Nebaví mě chodit s dětmi do klubů a kroužků.
Nebaví mě děti oblékat, tak s nimi raději zůstávám doma (hlavně teď v zimě).
Nerada si povídám s jinými maminkami.
Některé z nás nebaví neustále dokola omílat mateřské věci.
Kroužky, kluby apod. vnímám jako stres, být v určitě době tam a tam a děti se tam musí chovat slušně a disciplinovaně - kolikrát jsem z toho víc unavená, než kdybych šla s nimi jen ven na hřiště a daleko víc si to užijeme, nebo se jen válet doma líná máma = špatná máma.
Nebaví mě hrát si s dětmi.
Možná se tu někdo najde, koho baví 10x postavit věž aby jí váš drobek mohl shodit, ale já k nim určitě nepatřím.
Občas už nemám sílu být důsledná.
Zklamala jsem = vyroste z něj sígr.
Někde dělám chybu, když tak zlobí a neposlechne.
Co když je ta má výchova špatná.
Neumí ještě barvy = málo se mu věnuji = jsem hrozná máma.
Výchova dětí patří snad k největším výzvám všech rodičů. Všichni bychom chtěli, aby z našich dětí vyrostli slušní lidé, jenže jak toho dosáhnout? Občas nám to už prostě leze na mozek a je spousta situací, které řešíme poprvé a nevíme jak s nimi naložit. Já se vždy uklidňuji tím, že jsem taky jen člověk, a tudíž nejsem dokonalá a občas nějaké zakopnutí, pochybení nikomu neublíží. Děti se nejlépe učí nápodobou - jak se budu chovat já či okolí, budou se chovat i oni. Moje máma říkala, že dokud dítě nechodí do školky a školy je to na rodině, pak už je to i o štěstí do jaké party se děti dostanou a to my rodiče, už kolikrát ani moc ovlivnit nemůžeme.
Mámy máte taky myšlenky, které raději před světem tajíte, protože by byli nemístné? Budu ráda když se o ně podělíte.
Žádné komentáře:
Okomentovat