K napsání tohoto článku vděčíte mé věrné čtenářce Klavesnicetulce, která se mě na to ptala v komentářích Bude nas v lednu víc a mě došlo, že těch důvodů je tolik, že by stačili na slušný článek, tak tady je:
Pro mnoho lidí je to záhada, proč třetí? A v našem případě ještě tak brzo. Druhé se dá ještě pochopit - chceme, aby dítě nebylo jedináček a aby mělo do života parťáka, ale to třetí? To už bonus v mnoha případech i komplikace - přece jen musí se zvažovat bydlení (3 v jednom pokoji to by byl v pubertě masakr), nové auto (do mnoha aut se pětičlenná rodina na víkend k babičce nenaskládá) a pak i finance (možná ani ne v začátcích, ale jakmile přijde škola, střední, vysoká,…už krát 2 je to síla a což takhle krát 3). Pro to třetí musí mít člověk opravdu velký důvod a nebo jako v mém případě několik menších.
Abych začala od začátku, vždy jsem toužila po velké rodině, ani mě nelákala role mámy, jako spíše role babičky. Určitě mnozí z vás si ještě pamatují prázdniny u babičky - dovádění na zahradě s dalšími dětmi, ty výborné buchty a nekonečné večerní čtení pohádek, přesně takto by to mělo u mě vypadat za xy let, až budu vrásčitá a mít krásně bílé vlasy. V mém prvotním plánu bylo, že budu mít 2 děti cca 2 roky od sebe a potom třeba po 6 - 8 letech zase další dvě. No představa pěkná, ale jakmile jsem se začala střetávat s reálným životem, začalo mi docházet, že i dvě děti v dnešní době vyjdou na pěkný balík a to předpokládejme, že jsou zdravé. Takže jsem se začala smiřovat s myšlenkou, že budu mít jen dvě děti jako většina rodin.
Ale život se mnou měl jiné plány, narodili se mi dva kluci u sebe a jejich táta mě opustil, kvůli milence. Shodou okolností jsem se za nedlouho na to seznámila s mým nynějším manželem a otázka třetího dítěte visela ve vzduchu. Ale neměla jsem jasno, ba právě naopak před rokem jsem dokonce prohlásila, že na to další psychicky nemám a že jestli je ochotný se mnou zůstat i za předpokladu, že by se staral jen o ty dva nevlastní. On tehdy souhlasil a řekl, že tohle rozhodnutí nechá na mně a on je určitě za všemi deseti mít třetí - taky není divu, i když kluky bere jako vlastní a nemám strach z toho, že bude mezi dětmi dělat rozdíly (ho sám vychoval nevlastní táta), přece jen při těhotenství, porodu a těch prvních dnech života kluků prostě nebyl.
Ale jak kluci rostli, začala jsem zvažovat jestli do toho třetího přece jen nejít, i kvůli tomu že bych chtěla tu holčičku - určitě ne proto abych jí nakoupila hromady růžových hadříků a dělala z ní princeznu, ale hlavně kvůli tomu že vidím, jaký vztah mám teď z mamou já a jaký můj bratr. Prostě ten vztah je jiný a když kluci budou mít děti (a já věřím že budu skvělá babička), tak přesto ten vztah s jeho manželkou, nebude takový jako kdyby to byla moje vlastní dcera (i když znám jednu výjimku).
Další věc, kterou jsem začala nedávno řešit byli zdravotní problémy a nějak se mi v hlavě vynořila i myšlenka, co se stane s kluky v případě mé smrti - dostane je do péče můj ex, pokud o to zažádá. Ta představa není tak děsivá, jako spíše fakt, že by je nakonec vychovávala jeho matka (alkoholička a těžce labilní žena). Proto jsem začala řešit, alternativy jak tomu předejít, problém je že to nejde. On na to má právo a soud by nejspíše vyhrál i v případě, že jsme se vdala a kluci mají dalšího tátu - manžel by měl pouze nárok na to se s nimi pravidelně scházet. Avšak další skulinkou je fakt, že sociální pracovníci by bojovali za to, aby se sourozenci, kteří spolu vyrůstají, nerozdělili (pokud děti sami neřeknou jinak). Což je vlastně další důvod proč mít třetího prcka. Sice mi nikdy nikdo nezaručí, jak ten soud nakonec rozhodne, ale je to další eso v rukávu mého manžela při boji aby s ním kluci po mé smrti mohli zůstat. Můžete namítnout, že přemýšlet nad tím že zemřu tak mladá, je ztráta času, ale v tomto jsem realistka - nikdo tu není věčně a nehody se prostě stávají.
A řekla bych, že takové poslední znamení, které mi řeklo, že dělám správnou věc, my řeklo samo tělo. Před půl rokem jsem začala mít určité potíže, které ukazovali na nerovnováhu hormonů, zašla jsme k doktorce a ta mi doporučila, abych zkusila tak 3 měsíce počkat, že by se to mohlo srovnat samo a kdybychom se začali do toho vrtat hned, tak to může být běh na dlouhou trať. Při té příležitosti jsem se zmínila, že uvažujeme i nad dalším potomkem a jestli by to mohl být problém, na to řekla, že pokud se nám to podaří, mohlo by to problémy vyřešit, ale taky zhoršit v tom případě by mě nejspíš čekal samovolný potrat, takže až to bude aktuální, mám dojít a pobavíme se o všem podrobněji a pokud by se problémy zhoršovali, mám okamžitě doběhnout.
Ta představa že bych už to další nemusela nikdy mít, mě nakopla k tomu, že to třetí chci určitě. A asi čím dřív tím líp, než mi to zdravotní důvody nedovolí.
Nakonec tomu osud prostě chtěl a mě se podařilo, hned v prvním měsíci našeho snažení otěhotnět a všechny hormony se začali připravovat na těhotenství a samovolný potrat mě nečekal. Sice to není jednoduché těhotenství (o to článek zase někdy příště), ale jsem za něj hrozně moc ráda, hlavně když vidím, jak se na miminko těší nejen manžel, ale i ti naši dva kluci.
Žádné komentáře:
Okomentovat