Změna bytu je velká změna pro dospělého, ale i pro dítě. Dospěláci na to občas zapomínají, obzvlášť pokud jsou děti opravdu malé, možná i kvůli rčení, že děti jsou přizpůsobivější než dospělý. Na tom pravda asi nějaká bude, ale i tak jsem pocítila na vlastní kůži, že ty děti to prožívají, mnohdy hůř než dospělí.
Každý člověk je jiný, já se měla vždycky za velmi přizpůsobivého tvora, ale abych pravdu řekla stěhování se dvěma malými dětmi, byla i pro mě velká změna, dokonce jsem ze začátku nový byt nenáviděla a nadávala jsem na všechno možné, hlavně protože s mých do teď hodných kluků se stáli neřízené střely.
Teď asi po půl roce vidím, že to byla jejich reakce na změnu prostředí a tímto způsobem se s tou změnou vyrovnávali. Chtěla bych zde napsat pár postřehů, které možná některé mamince pomůžou překonat tuto velikou životní změnu.
Pokud máte možnost, děti co nejvíce seznamujete s novým prostředím, ještě před reálným přestěhováním. Pokud jsou větší, mohou pomoci se stěhováním, nebo přípravou nového bytu. My jsme tuto možnost neměli - na stěhování jsme měli prodloužený víkend a celý nový byt se musel kompletně vymalovat - kluci byli u babičky a my makali, jednou tam za námi byli donést oběd, ale to bylo podle mě málo, jediné štěstí že jsme se stěhovali jen o pár ulic dál, takže venkovní okolí pro ně nebylo nové.
Zkuste zachovat některé aspekty i v novém bytě. My se stěhovali do většího (aby kluci měli vlastní pokoj), ale i tak jsme s nimi v pokoji ještě 3 měsíce spali, než jsme postel přestěhovali do vlastní ložnice….podle mě to byl velmi dobrý tah, protože se první týden kluci pořád budili a já to neměla daleko.
Nechápala jsem, proč kluci mají tendence si hrát v obyváku, když mají teď velký pokoj, snažila jsem se všechny hračky nosit zpátky do pokojíku, ale marně - pak mi to docvaklo - v předchozím bytě byl obyvák a herna dohromady, takže měli tendence tam, kde byl gauč a televize si hrát a proto jsem vytvořila jednu krabici, kde jsem naházela pár hraček a ty nechala v obyváku, cca po půl roce si kluci zvykli mít a uklízet hračky do pokoje, takže jsem krabici v obyváku mohla zrušit.
Podobné to bylo i s jídlem, dřív jsme měli malý jídelní stůl, u kterého se obědvalo a večeřelo a svačilo se v obyváku (herně) a v novém jsem chtěla zavést, že se bude jíst jen v jídelně, za začátku jsem moc netlačila a postupně přesměrovávala i ty svačiny do jídelny, teď už kluci chodí zcela automaticky ke stolu, chtělo to jen čas.
Nová zařízení jsou velkým lákadlem, měli jsme navíc myčku a pračku s předním plněním (dříve s vrchním, která měla všechny čuplíky nahoře), to chtělo taky nějaký čas a hlavně mnoho mé trpělivosti. Hodně nám pomohlo, když jsem klukům ukázala, jak to funguje a pomáhali mi to zapínat, po čase je fascinace přešla.
Pokud vás stěhování čeká, nebo jste se právě přestěhovali, určitě se nenechte znechutit prvotním vzdorem dětí, oni stejně jako my potřebují jen nějaký čas, držím pěsti.
Máte stěhování za sebou? Podělte se o vaše zajímavé postřehy.
Žádné komentáře:
Okomentovat