Zbavit se dudlíku bez pláče a histerie je občas téměř nemožné. No asi záleží i na dítěti, protože jedno je dudlíkový závislák a druhé dudel dýl jak minutu v puse mít nechce.
Dle odborníků je ideální když se dítě dudlíku zbaví před druhými narozeninami - hlavně kvůli kvalitě zubů a eliminaci šišlání.
Chápu, že úplně nejlepší je když dítěti dudlík nedáme vůbec, jenže u nás to prostě jinak ani nešlo - se starším synem jsme to bez dudla zvládli asi měsíc, pak začal mít velké problémy s prdíky a uspat ho začal být problém. On byl na začátku vlastně problém i s dudlíkem, koupili jsme 3 a ani jeden nechtěl, jenže uklidnit ho u prsa nešlo (protože sebou mydlil jako čert), nakonec jsem díky recenzím koupila dudlík značky MAM, který synovi vyhovoval (později jsem, investovali i do jejich skleněné flašky a byla nadmíru spokojená).
U mladšího jsem po dudlu sáhla hned druhý den, co jsem přijela z porodnice, byla jsem věčně na kluky sama a nešlo fungovat s malým u prsa (když starší měl něco málo přes rok).
Ale v každém případě jsem dudel používala pouze na spaní, ve chvíli kdy kluci vstali a šli něco sníst, dudel jsem schovala a nevytáhla dřív než na spaní, neměla jsem ho jako uklidňovací prostředek přes den a ven jsme ho nebrali vůbec.
A jak jsme se tady dudlíku zabavili?
U staršího to přišlo tak nějak samo, asi v roce a půl si dudlík úplně rozkousl na dvě části - na plastovou část a na tu silikonovou, silikonovou jsem vyhodila a tu plastovou mu nechala, dva dny už nejevil zájem ani o plastovou část.
U mladšího to byl trochu oříšek. Ve dvou letech jsem zkusila dudlík ze dne na den vzít, ale uspávání se stalo hororem, ani né tak brek, jako spíše neustálé vrtění, které trvalo klidně i přes hodinu - všichni tehdy říkali, musíš vydržet a on si zvykne. Tak jsem to týden vydržela, ale výsledek byl furt stejný a já už z těch hodinových uspávaček byla na nervi, tak jsem to vzdala a dudel mu vrátila. Bohužel se stalo to, že malý jak měl zpátky dudel, vyžadoval ho čím dál častěji (asi ze strachu že mu zase zmizí). Asi 14 dní jsem to nechala být, pouze s tím že ven se brát nebude, aby se náhodou neztratil a pak jsem začala postupně eliminovat. Dudlík dostal jen těsně před spaním a jak usl vytáhla jsem ho a schovala - takto ho měl v puse za odpolední i noční usínání cca půl hodinu - což mi přišlo zanedbatelné a tak jsme fungovali asi čtvrt roku.
Dalším velkým pokusem bylo, předat dudlík miminku, které se narodilo příbuzným. Jeli jsme na návštěvu a kluci miminku dali nějaké dárky a já se snažila vysvětlit, že by měl dát miminku i svůj dudlík, že on už je veliký a miminko ho teď bude potřebovat (miminko žádný zrovna v puse nemělo, což byla výhoda), ale tento pokus byl prostě marný, podle mě i proto že na něho tlačilo celé příbuzenstvo a nenechali tomu volný průběh, takže jsme s dudlíkem odjeli zase domů.
Za nedlouho na to začal na dudel u babičky při nočním usínání zapomínat a usínal rychle i bez něj. Tak jsme to zavedli i doma tak = dudel dostal, jen když si vzpomněl. Postupně se mi stávalo že celý den si na dudel ani nevzpomněl a jednoho dne jsem si k němu večer sedla (bylo mu skoro 2,5 roku) a řekla, že dneska dáme na noc dudlík naposledy a že zítra ráno ho hodí do koše, že už je velký a mohl by ho bolet zuby a špatně by mluvil. Táta si ze mě dělal srandu, že to přece nemůže na dudlíkového závisláka fungovat, abych pravdu řekla, měla jsem taky pochybnosti, ale přišlo mi, že už je na to připravený a že ten dudel už má spíše jen ze zvyku (a ne s miminkovské potřeby něco sát). A světe div se ráno jsem mu jen připomněla že dudlík má hodit do koše a on šel, pak jsme ho vyhodili do popelnice a protože ten den vyváželi odpad popeláři, čekali jsem na ně, abychom jim z okna zamávali. (Táta došel domů a hrozně se divil že už dudel není doma a co ho překvapilo snad ještě víc, že já ho z toho koše pro všechny případy nevytáhla) Od té doby jsme bez dudla, malý si na něj ještě párkrát vzpomněl, dokonce bylo i pár slziček, ale vždy se smířil s tím že dudel není, že ho odvezli popeláři. Dokonce nějakou dobu, když jsme jeli kolem skládky, ukazoval na ni a říkal, že tam je jeho dudlík.
Jsem zvědavá, jak to bude s tím třetím. Bylo by fajn, kdyby bylo po mně, protože já dudel vůbec nepotřebovala a ani nechtěla (furt jsem ho plivala). Máma říkala, že jsem byla zlaté miminko, dokud jsem se nenaučila chodit.
A co vy? Dudlík ano či ne? Trápili jste se když jste se ho zbavovali nebo to byla pohoda? Nebo Vás to teprve čeká?
Máma Kačka
Žádné komentáře:
Okomentovat