Rádi se ve své mysli vracíte do minulosti? Rádi vymýšlíte teorie, jak mohlo být všechno jinak? A jak jste se moli mít dobře? Vyčítáte si své chyby a aspoň v myšlenkách se snažíte tu situaci zlepšit či zachránit?
Já teda ne, aspoň většinou. V tomhle směru mě naši dle mého vedli správným směrem, tedy směrem dopředu = co bylo to bylo a změnit se nedá - místo toho přemýšlej nad tím, co s tím uděláš teď. Možná je to i povahou, někteří z nás jsou prostě snílci jiní realisti.
Ale nedávno jsem se trochu zasnila a díky čemu? Vlastně díky fotce na FB (toto místo je k zamýšlení nad svým životem snad nejhorší, když vidíte všechny ty spokojené a načančané lidičky s úsměvem od ucha k uchu).
A co na ní bylo?
Fotky mé velké školní lásky s niminkem - stal se z něj táta a má krásnou holčičku a mně se vyrojily myšlenky o mých bývalých, jak všechno nakonec mohlo být jinak a já mohla mít normální rodinu...nebo ne?
Abychom začali od začátku musíme se vrátit ještě do mých školních let, tedy spíše do školky, kde se mou velkou láskou stal Pavel, byli jsme taková ta školní láska z filmů, co vydrží věčnost,...no spíše to jen tak vypadalo.
Ve 4. třídě k nám došla nová holčina, Denisa se tuším jmenovala a začala se kolem toho mojého motat, bohužel tomu nepřidal ani fakt, že bydlela ve stejné bytovce jako Pavel a jejich maminky byli super kamarádky. Takže to se mnou bylo pěkně na hraně a byla to jen otázka času, než se se mnou rozejde. A samozřejmě že jo, tehdy nepřiznal, že to bylo kvůli ní, ale prý kvůli tomu jaká jsem hysterka....no trochu pravdy na tom bylo, ale to bylo právě to, co se mu na mě líbilo - že jsem byla živel.
Shodou okolností se máma neshodla na pár věcech s ředitelem školy a tak mě přeložila do jiné (sice dál, ale daleko lepší přístup) a nakonec jsem byla ráda, naše velká láska byla pryč. Zanedlouho jsem potkala ve městě Denisu s Pavlem jak šli spolu ruku v ruce....auuu - no ještě že jsem se na to nemusela dívat každý den z lavice.
Roky šly dál a my se už neviděli, jen občas jsem dostala nějaké info od kamarádek, kterého potkali.
Ale ve třeťáku na střední jsme se s Pavlem na jedné párty náhodou potkali a hned to mezi námi zajiskřilo a protože jsme v té době ani jeden nikoho neměli, dali jsme se dohromady. No bohužel dlouho nám to nevydrželo, zjistili jsme že každý chceme něco jiného, já se chystala na vysokou a chtěla si užívat, cestovat a on už hledal práci a chtěl se usadit. Uznali jsme že, jsme si to spolu užili, ale že takový vztah nemá budoucnost a tak se v dobrém rozešli.
A světě div se rok na to jsme těhotná, s někým jiným - kdo nestojí o rodinný život a chce si ještě užívat, protože je mladý.
Vidíte tu ironii?
Kdybych tehdá za ten vztah Pavlem bojovala, mohla jsem mít rodinu o jaké jsem snila...čistě hypoteticky samozřejmě....na druhou stranu, kdo ví jestli by nám to klapalo, jestli bychom mohli mít spolu děti, jestli by mě jeho rodina měla ráda, jestli bychom zvládli ten vztah na dálku, jestli...., jestli...., jestli....
Ještě že mě tyto myšlenky nepřepadají moc často. A co Vy nimráte se v minulosti? Nebo se zaměřujete na to co je a bude?
Máma Kačka
Žádné komentáře:
Okomentovat