Můj manžel je kuřák, je to pro mě jeho jediná vlastnost, se kterou jsem se nesrovnala.
Když jsme se seznámili a šli spolu na druhé rande, hned jsem poznala že buď on nebo někdo z jeho rodiny je těžký kuřák, tehdy prohlásil že to není nic vážného, že s tím kdykoli může přestat. No ale čas ukázal, že ta jeho červenobílá krabička je jeho KPZ. Ne že by bez cigarety umíral, ale je to jeho balzám na nervy a buďme upřímní s malými dětmi je balzámu na nervy potřeba hodně. Takže se časem stalo, že začal mít nutkání po té své KPZ sáhnout i doma a jít se ven "nadýchat čerstvého vzduchu", což mi začalo nesmírně vadit, protože naše prvotní dohoda zněla, že kouřit si bude jen v práci.
Nikdy jsem moc tento zlozvyk nepochopila, já cigaretu zkusila jednou, pak blula jak amina a od té doby nic. Jen ten zápach mě na drapuje, takže na začátku mého těhotenství začal velký problém, protože kdykoli se šel manžel vzít jednu z té své KPZtky pro mě to znamenalo dvě hodiny na záchodě, než se toho zápachu zbavil.
Když jsem se s ním o tom bavila, proč s tím vůbec začal, odpověděl, že už ani sám neví, doma kouřili všichni, tak se prostě přidal (jeho mamka s taťkou byli dříve velmi silní kuřáci). V tomto směru jsem já měla výhodu, protože u nás v rodině kouří, akorát strýc, se kterým jsem se viděla jednou za čtvrt roku, jinak nikdo.
Na základě tohoto jsme se s manželem dohodli na tom, že ho kluci s cigaretou nesmí vidět, takže když si šel zapálit, vždy z jejich dohledu, aby si to takto nepřivlastnili přes něj. A i přede mnou ne, protože ten pohled na něj mi v tu chvíli byl doslova odporný.
Jeho táta s tím dokázal po 20 letech přestat, jak? Jeho povolání je řidič, jezdí celý týden a na víkendy se vrací domů. Jednou když vyrazil, zjistil, že cigarety nechal doma a na benzínce, kde zastavoval, měli jen nějaké šmejdy, takže to bez nich vydržel 2 dny a pak si řekl, zkusím to do konce týdne a povedlo se mu to, jenže dojel domů a tam ho zase chytla mlsná, když viděl ostatní, jak si dávají jednu za druhou. No ale klobouk dolů, vydržel ten víkend, pak další týden, pak měsíc a od té doby nic.
A nedávno došla i má drahá polovička s podobným nápadem. Že jak pojedeme s našima na týdenní dovolenou, že s tím taky sekne, kvůli sobě, ale hlavně kvůli nám, že bude mít konečně příležitost. Přece jen ho to nebude tolik lákat, protože naši nekouří a shánět cigarety v těch kotěhulkách, kde lišky dávají dobrou noc, nebude taky nic snadného.
Nebudu zapírat že mi tímto gestem udělal ohromnou radost, na druhou stranu jsem realista a vím že to asi nebude nic lehkého - přes prázdniny jsem se setkala na táboře s jedním vedoucím, který shodou okolností slavil přesně rok bez cigaret a říká že je to pro něj pořád těžké, obzvlášť když vidí všechny kamarády a známé jak si zapálí.
Já tohle dost dobře nedokážu posoudit, ale kdybych se např. měla já zbavit svého balzámu na nervy - čokolády, taky bych asi občas zahřešila, ale třeba má manžel lepší vůli než já. A protože se znám vím, že by mi podpora okolí jen ublížila - jsem tvrdohlavec a kdybych měla já, přestat kouřit museli by mi všichni házet klacky pod nohy, protože bych to dokázala schválně na truc, abych jim pak všem mohla vpálit do tváře, že jsem to zvládla, že jsem měla pravdu a oni ne.
Ale jako vzorná manželka, svého partnera podpořím a koupila jsem mu náhradní KPZ - geishu čokoládky - ty zbožňuje, tak bude mít alespoň malou náhražku.
A co vy jakou máte KPZ na nervy?
Žádné komentáře:
Okomentovat