pátek 17. července 2020

Co dělat, když nemůžete chodit a máte se starat o dítě

"Co mám dělat?" Tak přesně tohle jsem si řekla, když jsem ráno viděla svého syna plného energie pobíhat po domě, zatímco jsem si stahovala nohu obvazem. Začněme ale od začátku.


Spadla jsem ze schodů a poranila jsem si nohu. Samozřejmě za můj pád může manžel. U nás v domácnosti je zvykem, že za všechno může on a proto na něj neustále křičím:-) Bylo to tak, že do mě několik měsíců klavíroval, že bych také mohla povysávat a uklidit auto, když ho užívám. Vzhledem k tomu, že ho používám 1x týdně a musím to pak poslouchat celý týden, přišlo mi to poměrně nespravedlivé a úkolu jsem se tedy vyhýbala. Také jsem argumentovala tím, že užívá čisté prádlo a nádobí, ale téměř nikdy nepere a nádobí nemyje.


Nicméně přišel onen osudný den, kdy šel manžel čistit kotel a já si říkala, že bych nám mohla uklidit to auto a rovnou povysávat ty vysoké schody, co vedou z naší chodby do sklepa. Přeci jen jsou už velmi zaprášené a mně se ten prach dostává do chodby a to mě vytáčí.


Pustila jsem se do práce. Trvalo mi to déle než jsem předpokládala. Mezitím byl už manžel hotov a šel si hrát s naším synem a já zůstala ve sklepě sama s obřím vysavačem. Schody jsem začala vysávat nahoře, ale hned u prvního schodu zhaslo světlo, protože manžel dal do sklepa světla na pohyb (vidíte, jeho chyba). Mě nenapadlo nic lepšího než ty schody s vysavačem sejít po tmě. Ano, mohla jsem otevřít dveře do chodby a tím by se rozsvítilo, ale to mě vůbec nenapadlo. Čert ví proč!

Zákonitě jsem spadla. Nevím, z jakého schodu, protože byla tma. Letěly nohy, ruce, vysavač, já na zem, vysavač na mě. Rána, nadávky. Manžel neslyšel tu ránu, ale mě klít ze sklepa, protože jsem se nemohla postavit na nohu a když jsem se o to snažila, hrozně to bolelo.


Vyrazili jsme na pohotovost. Manžel vypadal vyděšeně. Chvíli jsem ho podezřívala, že se nebojí tak o mě jako o to, že budu nepohyblivá a on se bude muset starat o syna i o mě. Naštěstí to nebylo zlomené, ale noha musí být v klidu 2 až 3 týdny.


Jestli mi někdy přišlo být na mateřské jako nuda, tak být na mateřské a nesmět se hýbat a jít ven je teprve nuda! Syn je očividně nevylítaný, protože často pobíhá po domě a křičí, což nikdy nedělal.

Takže co dělat? Nic. Nejlepší je stát se dítětem - jíst, pít a hrát si. Ten bordel okolo vám časem přestane vadit a budete ho přehlížet. Horší to bude, až dojde čisté spodní prádlo. Nicméně vaše dítko určitě ocení to, že nemyjete nádobí, nevaříte, ale sedíte s ním na koberci a už hodinu si soustředěně hrajete s ním a s plastelínou.


PS: Byla to nadsázka, po manželovi doma tolik nekřičím:-)

Máma Klávesnička

Kdopak to mluví

Po krátké pauze mám pro vás velkou novinku - narodil se nám třetí chlapák. (Takže dinosaurů se asi jen tak rychle nezbavím :D )

Kluci měli obrovskou radost, že mají brášku, přece jen s ním bude větší sranda, až vyroste. A táta to řádně zapil - dle jeho slov - takovou kocovinu v životě neměla a to v mládí nebyl žádný svatoušek.

Dneska jsem se rozhodla nejít spát hned s dětmi a napsat vám pár řádků jak to vše u nás probíhalo a vlastě i dále probíhá.


Porod
Měla jsem strach, že nestihneme dojet do porodnice, jaký to bude fofr. Ale ve výsledku to bylo ještě delší než s mým prvním synem a dokonce mi nakonec museli dát kapačku s hormony, protože prcek ne a ne ven (asi se mu u mě v bříšku prostě líbilo).
Na pokoji v porodnici jsem byla sama - dokážete si představit tu pohodu a klid, jenže to mě omrzelo hned první den a už jsem se těšila domů za svými raubíři.
Ale díky bohu jsme byli oba v naprostém pořádku, takže si pro nás chlapy po 3 dnech mohli přijet.
Hrozně jsem se těšila, jak si ty svoje velké chlapáky zase pomačkám, ale oni místo maminky hned hledali svého nového brášku - že mamka chce pusu a pomazlit je vůbec nezajímalo.

Návrat domů
Manžel mě totálně šokoval, tím že naše mimčo nedal téměř z rukou, opravdu mi ho nosil jen na kojení (přebaloval, převlékal,… akorát okoupat si ho netroufl), už jsem se těšila až půjde zase do práce, abych se s mimčem mohla taky trochu pomazlit :D.

Sourozenecké vztahy
Strach z toho že kluci budou reagovat na nového sourozence negativně, byl zcela zbytečný.
Jsou to opravdové chůvy, obzvláště mladší je k bráškovi nadpřirozeně empatický, až si říkám, jestli náhodou nemluví ještě tou miminkovkou řečí (jak tomu bylo ve filmu Kdopak to mluví). Mimčo začne brečet a hned na mě volá: mamko má hlad, mamko má bobek, mamko kde je ta deka, je mu zima….no prostě mně padá brada, protože se většinou opravdu trefí. Ani nevím, jestli je budu dávat do školky, je mi teď ze všemi doma tak dobře. Zas na druhou stranu budu mít více času na své aktivity, protože pravdou je, že teď prostě stíhám jen tu domácnost a péči o děti a když už je chvilka klidu využívám ji ke spánku.

Doufám že se brzy zase najde chvilka na psaní, mám teď mnoho nápadů na články.

Máma Kačka

Už už to bude

Už devátým měsícem se ve mě vývoji náš třetí přírůstek. Člověk by řekl, že když je to potřetí, už to všechno budu znát a nic ho nepřekvapí....no opak je pravdou.

Tohle těhotenství jsem si chtěl a užít. Nejen kvůli tomu že to je pravděpodobně moje poslední, ale i protože předchozí dvě pro mě byli hodně náročné.
Moje první těhotenství jsem chodila celou dobu na brigádu do hospody, kde jsem pracoval na zahrádce za barem (hlavně kvůli nějaké kačce navíc na výbavičku), takže můj den vypadal tak, že od rána do večera jsem běhala, pak přišla domů s nateklýma nohama a šla rovnou spát.
Mé druhé těhotenství začalo cca 3 měsíce po prvním porodu a tudíž jsem tentokrát neběhala za barem ale kolem mimča, navíc jsme se stěhovali a do toho všeho jsem přišla na to že mě můj, teď už expartner podvádí, což byl psychický nápor jak blázen.

Ale tentokrát to všechno vypadalo jako z pohádky…..

po svatbě s úžasných chlapem, kluci se na miminko moc těšili, starší chodil rád do školky a i když jsem na začátku měla silné nevolnosti, byl to pro mě jen náznak toho, že by to mohla být vysněná holčička. No bohužel k mému překvapení mi po několika vyšetření zjistili, že mám v pravé ledvině velký kámen - doktor mi oznámil, že musí ven, ale až po porodu, že teď mi maximálně může nechat zavést cévku s ledviny do močového měchýře a bolesti by přestali....po pár konzultacích s dalšími maminkami, co měli podobné problémy jsem se dozvěděla, že cévku vám všichni sice doporučují, ale i přesto to bolí (a při větším pohybu si jí uvědomujete), nehledě na to že pár maminek mělo i další komplikace. Tak jsem se rozhodla vydržet, co nejdéle to půjde s "mírnými bolestmi". Po 4 měsících se mi trochu ulevilo a tak jsem se rozhodla začít si vše naplno užívat...ale i přes všechny snahy se vždycky objevilo něco co mě zase odvedlo od lenošení, cvičení, psaní pravidelných článků,….. furt nějaké vyšetření, od podzimu začali kluci hodně marodit, tchánovci dělali několik rekonstrukcí při kterých musel manžel asistovat a já se nemohla dočkat svátků, až budeme všichni spolu doma. Viděla jsem to jako poslední záchytný bod před porodem, kdy budeme všichni spolu a naplno se budeme připravovat na příchod mrňouska.

ALE….
Poslední měsíc byl pro mě snad nejhorší - ledvina občas bolí, mě všechno totálně unaví, břicho mám snad dvakrát větší než s kluky a prcek uvnitř spí jen minimální dobu, jinak si hraje na fotbalistu...zrovna včera zjistil že kopat mě do žebra je hrozná sranda.
No co vám budu povídat, nakonec jsem se mezi svátky modlila, aby co nejdříve vylezl a já už mohla zase nějak normálně fungovat. Můj šestý smysl mi říká, že už to bude dokonce tohoto týdne, tak uvidíme.

Zatím se tedy s vámi trochu s depresivně naladěným článkem loučím a brzy můžete čekat krátký snad radostný článek o tom, zda máme doma holčičku nebo nám do smečky přibyl chlapeček.

Máma Kačka

Dítě s matkou se nikam nehodí

Možná je to tím, že jsem po porodu stále přecitlivělá, přestože je to už 2,5 roku (připouštím, že jsem se za tu dobu nabrečela víc než za celý život). Možná je to i tím, že se mi určité věci dějí v období periody a to se mi vyhýbá i manžel. Ale možná je to i tím, že se to občas skutečně děje.

Mluvím o tom, že někdy mívám pocit, že dítě nebo i matka, se nehodí do obchodu, společnosti, vlaku, autobusu, na chodník nebo do restaurace.
Přiznám se, že nejsem ten typ, co od 4 měsíců chodil s dítkem na cvičení, od půl roku do restaurace, když se mu nechtělo vařit (není myšleno zle) nebo kojil na veřejnosti. Kojila jsem příliš krátce a naštěstí, když už jsem v té době byla venku, syn najíst nepotřeboval. Píšu naštěstí protože jenom ta představa, že ho budu muset někde na veřejnosti nakrmit mě děsila. Syn se neuměl zpočátku přisávat, takže i po měsíci mu to trvalo 15 minut a představa, že někde zápasím s prsem a snažím se nakrmit brečícího syna a lidi se pohoršeně dívají, mě doháněla k šílenství a breku.


Mám pocit, že jsem prvního půl roku, možná roku nikam moc nechodila. Nepočítám pravidelné každodenní procházky s kočárkem po dědině a drobný nákup v místním obchodě. Ale návštěvy jsem omezila jen na rodinu a nedělo se to často. Po tom roce jsem se začala cítit lépe a rozkoukávat se a s dítkem jsem se přihlásila do cvičení. Začali jsme ho brát na nákupy. Jak začal chodit, chodili jsme spolu všude. U nás na dědině se cítím dobře. Tady mi přijde, že děti mají rádi a jsme vítáni v obchodě, na poště i obecním úřadě.

Ale když jsem s prďolkou ve městě, už to není ono. Přijdeme do drogerie a cítím se jako vetřelec, protože panebože zase tu je nějaká matka s dítětem. Je třeba je hlídat, aby něco neshodili, nepřerovnali šampony nebo něco neukradli? Do restaurací jsem odmítala zpočátku chodit úplně. Co když ta naše dupka nevydrží sedět a čekat a bude rušit ostatní hosty. Poprvé jsem s ním šla do restaurace, s děvčaty ze cvičení i s ostatními dětmi. V dané restauraci měli i dětské hřiště, tak jsme si myslely, že děti nevadí. Ale vadily. Hned při příchodu jsme byly upozorněny, že do 12 máme odejít, protože to chodí manažeři na oběd. Když jsem dělala manažera a šla jsem na oběd, děti mi nevadily:-)
Obavy z chození do restaurací zmizely na dovolené v zahraničí, kdy jsme jedli venku a vše probíhalo hladce, syn vydrží u stolu si hrát s autíčky, číšníkům ani hostům nevadí a nikdo se na vás nedívá pohoršeně, že jste neuvařili oběd! Co proboha doma celý den děláte?! :-)

Nedávno jsem viděla představení Čtyři dohody s Jaroslavem Duškem. Teď si na něj vždy vzpomenu, když mám pocit, že to dítě se někde nehodí a ještě si chce cvaknout na vypínači a rozsvítit světlo!

Nedávno jsem taky zjistila, že ani matka se nehodí všude a už vůbec ne do práce, pokud chce to, na co má ze zákona nárok. Ale o tom zase někdy jindy.

Taky máte pocit, že se vy a Vaše dítě někam nehodíte?

Máma Klávesnička

Maturujeme z předmětu dětská obuv

Nevím, co bylo těžší - zda rozhodnutí, jakou značku obuvi koupím malému nebo zda mu mám dát v 8. měsících (bylo to v 8. měsících?) krupicovou kaši. Určitě méně bolestivé bylo složit několik tun pelet do kotelny.

Zpětně když se ohlížím, si uvědomuji, že jsem spoustu věcí ponechala náhodě. Před porodem jsem si přečetla akorát jednu knihu, co mě patrně čeká v těhotenství a co po tom. To bylo vše. 4 měsíce před porodem jsme nakoupili věci a oblečení pro malého. Patrně bychom to udělali později, kdybych nebyla v nemocnici a nehrozil mi předčasný porod. Vyřešeno za jeden večer. Vůbec mě tenkrát nenapadlo řešit typ postýlky, jak a kde budu kojit, zda budu potřebovat křeslo na kojení nebo jen polštář, jestli malý bude spát v peřince nebo ne, jestli mu budu mixovat příkrmy nebo se vydám vstříc metodě BLW (jídlo do tlapky) a podobné záležitosti. Vydala jsem se do velké neznámé zcela nepřipravena a studovala věci za pochodu, něco nechala náhodě, u většiny stresovala. Postupně stres ubýval a já si vždycky říkala teď už mě tohle nemůže tolik rozházet. Vše už beru klidněji. Až na jednu věc. Výběr bot! Jednou za čas přijde den případně dny, kdy je nutné vyřešit letní, jarní, podzimní nebo zimní boty pro malého. To je pro mě pokaždé maturita.

Tolik značek, tolik názorů, co dělat, co nedělat, zda dávat jen barefootovou obuv nebo pevnou nebo kombinovat. Panebože hlavně ať to malému nezdeformuje nohu tak, že v dospělosti si nebude schopen koupit boty!! :-)

Začala jsem tím, že jsem si přečetla, co to je barefootová obuv. To je obuv tzv. bosá, měkká, v takové obuvi dítko jako by chodilo bez bot, cítí vše po čem jde. Tohle není žádná oficiální definice, to jsou slova, kterými chápu to, co jsem si o barefoot botách přečetla. Jak jsem pochopila, noha se nedeformuje, malý nebude mít v dospělosti ploché nohy a problémy se zády.

Názory odborníků, ale i maminek se liší. Někdo je pro to nosit jenom měkkou obuv, někdo pro to jenom pevnou, někdo pro kombinaci.

My jsme zvolili kombinaci. Píšu my, protože vidím v čem se malému nejlépe chodí. Upřímně ani nevím, jestli to co kupuji je čistý barefoot (posledně jsem byla upozorněna, že tohle určitě není), kupuji podle svých zkušeností a jak nám boty vyhovovali.

Měkčí obuv používáme na lítačku po zahradě a po dědině. Přijde mi to nejlepší. Prďolkovi se v tom dobře chodí, běhá, lítá. Když jdeme do města, do obchodu, vytáhneme obuv pevnější.

A které botky se nám osvědčily?:


Značka DD step, jak celoroční obuv (na jaro a na podzim) tak zimní. Patří mezi ty měkčí. Podle mého i cena je přijatelná. Jsou opravdu pohodlné a velmi odolné - přežily odrážedla, zakopávání, učení se chůze, bláto, kaluže, zahradu rozbombardovanou od krtka a další srandy. Je vidět, že se malému v nich velice dobře chodí. Měli jsme například tyto:


Značka Froddo, taky celoroční obuv, zimní boty, sandále (zde se dala vyjmout vložka a vnitřní délka se prodloužila o 5mm). Měkká obuv, opravdu kvalitní, prošívaná, trochu dražší, ale za ty peníze se vyplatí. Vydrží hodně, nesmírně pohodlná a u sandálů a celoroční obuvi se dá vyjmout vložka a vnitřní délka se prodlouží o 5mm, což je super, když dítku roste nožka.
Vyzkoušeli jsme:


Značka Pegres, taky naše oblíbená, pevná obuv, ale šijí i měkkou obuv (bosé pegresky). Líbí se mi, že si na internetu objednám velikost a oni ji teprve ušijí a pošlou. Sice je trošku delší dodací lhůta (asi 7 dní), ale nemusím se stresovat, že když je nekoupím brzo, číslo, které potřebuji již nebude. Velice kvalitní, boty toho zažily hodně a zvládly to, ještě jsem je mohla předat dál.
Malý nosil:


Značka Geox, z mého pohledu patří k těm dražším, ale je to velice kvalitní obuv, zatím jsem vždy měla od kamarádky za levnější cenu po jejím synovi. Chodil v nich její syn, můj a ještě jsem je mohla dát své kamarádce pro syna. Přestože náš malý v nich chodil hodně, vypadaly jako nové, podrážka nesešmajdaná a to se malý učil chodit.
Prďolka měl podobné tenisky:


Letos poprvé vyzkoušíme i zimní boty, které jsme koupili v bazaru.

Když už se prokoušete značkami a rozhodnete se, jakou cestou se vydáte (zda jen měkká obuv nebo i pevnější), přijde další drobnost - jakou velikost, protože v botě musíte nechat místo pro prsty a pro růst nohy, musíte tedy počítat s nadměrkem (uvádí se od 1cm do 1,5cm). Obkreslíte tedy malému nohu změříte nejdelší místo, připočtete nadměrek a máte vnitřní délku boty. Když byl malý menší a noha mu rostla rychleji, obvykle jsem počítala s nadměrkem 1,2cm, někdy 1,5cm. Teď když je větší a nožka mu roste pomaleji, počítám s nadměrkem max 1cm, protože jinak mu boty nesedí a špatně se mu v nich chodí.


A tu se dostávám k další záležitosti, koupím dvoje drahé boty, které skoro nevynosí, protože mu náhle poroste noha? Například zimní obuv jsem kupovala mnohem dřív, abych měla značku, kterou chci. Nebo mám jedny boty vzít z bazaru? Co by na to asi řekla Liga spravedlivých matek? (Ta co odsoudila mou krupicovou kaši pro malého).

Dělám to teď tak, že jarní, podzimní a letní obuv kupuji vždy novou. A pokud něco pošle kamarádka po synovi za levnější cenu, beru to. Na jaře a v létě jsme venku poměrně často, více bot se hodí a že se zničí nové dražší boty mi nevadí, protože je malý opravdu vynosí, okope a využije.
Letos poprvé jsem v zimě koupila jedny nové Frodda, které chci, ať maximálně využije a druhé jsem vzala z bazaru Geoxy, které vypadaly jako nové, přesto byly hojně nošené. V zimě přeci jen tak často venku nejsme a hlavně tam ani jeden nevydržíme dlouho. Tak jsem si říkala, že druhé nové koupíme, kdyby z těch Froddo vyrostl, přeci jen už mu ta noha neroste tak rychle a tak mám hlavu jako škopek z bot méně často.


Manžela lamentace o botech už nebaví poslouchat, ani se mu nedivím. Botní záležitosti tedy probírám s kamarádkou, která vždy byla můj průvodce dětskou obuvi, za což jsem jí vděčná, protože mě mockrát navedla správným směrem a četla mé eseje o tom, které botky vybrat. Teď si tenhle výlev můžete přečíst i vy, snad vám pomůže:-)

Máma Klávesnička

Hlášky dětí II.

Na dětech je úžasné to, že co mají na srdci, to hned taky na jazyku, nelámou si hlavou s tím co je vhodné a co ne a jejich vnímání světa je prostě úžasné. A přesně proto vznikají věty, které nás dospělé pobaví a připomenou nám tu dětskou kreativitu a představivost, ze které jsme už my vyrostly. Proto jsme s Klávesničkou sepsali hlášky nedávných dní, abyste se i vy mohli pobavit.



Hlášky kluků Mámy Kačky

Syn: Jé v nočníku mám 3 bobky - to je maminka, ten velký tatínek a ten malinký miminko.

Syn ukazuje na pána s nadváhou: Jé mami ten pán má taky v bříšku miminko?

Syn: Mami proč máš tak velký zadek?
Já: Protože mi tak narostl.
Syn: Ale je pěkný. Táto mamka má velký a pěkný zadek.

Syn: Tati já vidím to hrozné horko.
Táta: Já ho teda to horko nevidím.
Syn: Ty si ale trdlo, když ho nevidíš.

Při grilovačce u babičky
Babi z tebe by byl ale dobrý špekáček

Dojedou sousedi s kočárkem a v něm mají měsíční miminko, na zahradu kde grilujeme. Syn se jde hned podívat a sousedi říkají: To je chlapeček jmenuje se Honzík. A co budete mít vy? (V lednu čekáme miminko)
Syn: No přece špekáčky.

Při čtení
Táta: Co dělá čáp?
Syn: Staví hnízdo.
Táta: A co nosí čáp? (Předpokládaná odpověď miminka)
Syn: No přece paličky.

Na obrázku jsou na stavbě na zemi rukavice a syn říká: Dívej tati utrhnuté ruky.

Starší sedí na nočníku a slyším, jak tlačí.
Doběhne za mnou mladší a říká: Mami spláchni bráchu do záchodu?
Já: Proč?
Syn: Já ho nemám rád, když tak moc smrdí.

Táta: Běž si uklidit hračky do pokojíčku.
Syn: Já na to dneska nemám už nervy, až zítra.


Hlášky syna Mámy Klávesničky

Syn obědvá s tatínkem, zatímco jsem byla na toaletě.
Ptá se, kde je máma. Tatínek odpoví, že na záchodě.
Na to syn konstatuje: Máma sere.
(Cítím potřebu dodat, že toto slovo nepochytil u nás doma, ale v jiné domácnosti.)

Chystáme se s malým ven, oblékám se a ptám se, spíš pro sebe: Jsem v tom tlustá?
Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat: Ano. Říká náš klučík.


Která se vám líbí nejvíce? A vzpomenete si taky na nějakou?

Máma Kačka a Klávesnička

Bez plen

Nedávno jsem tu psala článek o tom, jak mi nočník nedá spát a jak jsem řešila, že náš drobeček má stále pleny. A pak přišel den jako každý jiný, kdy se dělo vše stejně jako předchozí dny a najednou začal malý chodit na nočník. No, úplně tak snadné to nebylo.

Přestože je to už 14 dnů, mám z toho radost jakou mívám o Vánocích, a tak se s vámi musím podělit o příběh, kdy se nočník stal naším nejlepším kamarádem.


Začalo to jedno odpoledne, kdy se malý vzbudil po poobědovém spánku a mně se ten den opravdu nechtělo neustále přebalovat a máchat plenky. A to tak moc, že jsem přidala teplotu na termostatu a nechala ho lítat jen v tričku. Abychom nevyšli ze cviku, vysvětlila jsem mu, na co tu máme ten nočník, ale vzhledem k tomu, že jsem mu to už říkala tak 300x, nepřikládala jsem tomu význam, ani důležitost.

Po asi 2 hodinách jsem si všimla, že malý bude čůrat a dala jsem ho na nočník. Začal brečet jako už tolikrát předtím. Konečně mi došlo, že možná není problém v tom, že by nechápal, co tam má dělat. Spíš jsem já nepochopila jeho, že je náš malý tradicionalista a že se vším novým má vždy problém. Když se "najednou" měl zkusit krmit sám - lžičku pro sebe měl na stole již od jednoho roku, sám začal jíst až někdy ve 2 letech, když měl začít pít z hrnečku bez pítka, když se musel jednu dobu sprchovat místo koupání, když se z kašovité konzistence jídla postupně přecházelo na kousky a měl kousat a tak podobně. Na nočníku jsem ho tedy rozesmála a zabavila než se vyčůral. Následně jsem ho pochválila a řekla mu, ať si to jde vylít a spláchnout do záchodu jako velký kluk. To byl ten zlom! Ohromná radost ze splachování!

Ještě jsme však neměli vyhráno. Zbytek dne lítal bez plenky a chodil na nočník. Další den taktéž. Třetí den jsem mu zkusila dát slipy a tepláky a vysvětlila mu, že do nich se nečůrá. Jenže prďola si tam čůral. Nevím, jestli za to mohu děkovat látkovým plenám.
Tak jsem se obrnila trpělivostí a prostě jsme zkoušeli dočůrávat na nočník. Nedařilo se. Až po 2 dnech takhle na večer to 2x stihl na nočník aniž by počůral slipy. Paráda!
Pak už jsme jen celý týden trénovali a pořád prali (já ládovala pračku, malý zapínal). A nestíhali doběhnout na nočník. Teď už je drobek na tom lépe, zvládne i celý den bez nehody, už čůrání vydrží zadržet než doběhneme na nočník. Skvělé je, že mu nočník nemusím připomínat, po spaní se zeptám, ale jinak mě upozorní sám, že se mu chce. Někdy si už sám stáhne kalhoty a slipy a sám si na něj sedne.

Kupodivu nebyl problém s nocí a spánkem. Malý zvládl být bez pleny na noc už po 4 dnech.

Ovšem jak to bylo s tím bobkem? Jako správná vystresovaná matka jsem z toho nespala, nejedla a zhubla 5 kilo. To jenom proto, že dřív než se malému chtělo na velkou, dostala jsem mnoho rad a hlavně příběhů o tom, jak děti nechtěli kakat na nočník a měli zácpu a museli na pohotovost (a skoro umřeli!). Samozřejmě, že mě nenapadlo, že malému se prostě na velkou nechce, hned jsem si myslela, že nechce kadit na nočník a bude mít zácpu a pojedeme na pohotovost! Naštěstí se poprvé vykadil do slipů:-) Párkrát to stihl dodělat na nočník. Pak pochopil, že i bobek (malý tomu říká fa) patří do nočníku. Teď už vesele kadí do nočníku a listuje si při tom v knížce - jako děda! :-)

Nočníkový příběh by ukončila slovy našeho klučíka: "Papá plenko!"
Máma Klávesnička

Zácpa u batolat

Myslela jsem si že u třetího prcka mě nemůže nic překvapit i doktorka mi dovolila chodit na kontroly co dva měsíce a ne po měsíci, abych nem...